Barva moci ekniha

Anotace e-knihy Barva moci:
Vše začíná nevinně. Je sobota večer a Thomas, student prestižní taneční školy v New Yorku, se jde bavit do baru. Chce si vychutnat jediný volný den v natřískaném rozvrhu. Popíjí s kámošem, vtipkuje, pozoruje okolí a může mít většinu žen v klubu. Rozjíždí se parádní zábava. A najednou přistoupí na sázku, která má vše změnit. Jak opojná může být moc? Jak zvrhlá dokáže být láska? Do dneška jste neměli nejmenší tušení.

ISBN 978-80-88672-29-6 --- Barva moci epub
ISBN 978-80-88672-30-2 --- Barva moci mobi

cca 160 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z e-knihy Barva moci:
Stojím před zrcadlem a civím na svůj obličej. Po stranách tváře mám třídenní strniště a u spodního rtu jizvu, která je jasně viditelná i přes jemný porost. Má první památka na pád. Dnes ale není čas myslet na pád. Ne, když mne čeká několik hodin zábavy. Je sobota večer, což znamená jediné - party.
Upírám své oči do těch v zrcadle. Myslel jsem si, že vypadám šťastněji, že v nich mám alespoň maličko života. Jsou temné a sem tam se objevuje červená žilka, která praskla nedostatkem spánku. Ten pohled nedokážu snést dlouho, a tak se raději zaměstnávám čištěním zubů a nanášením kolínské v partiích krku. Holky vždy ocení, když muž voní. Alespoň co vím.
Mé ruce se automaticky přesouvají k zapínání knoflíčků bílé košile, jež vytváří ten nejlepší kontrast k tmavým kalhotám. Jen poslední z nich nechávám volně. Zbytečně škrtí a já se chci cítit pohodlně. Hlavně pokud se Jamie, můj nejlepší kamarád a spolubydlící, opět rozhodne pokořit rekord v popíjení panáků tequily. Minule jich dal pětadvacet. Nechápu, jak to dělá. Mně stačí většinou šest, abych byl slušně mimo.
Cynicky se šklebím na toho v odrazu před sebou a vrtím hlavou, přičemž mi do čela padá pár pramínků hnědých vlasů. Známka, že budu muset navštívit svého holiče. Táta bude nadšený. Peněz máme dost, ale jakmile potřebuji pár babek na základní potřeby, vyslechnu si přednášku o těžké dřině. Jako kdybych o ní nic nevěděl. Přitom dřina je celý můj život. Od čtyř let balet, pak se k tomu přidávaly další a další druhy tance. Bolest, dřina, odříkání – krátký, leč výstižný popis mého každodenního života. Tedy až na soboty. V sobotu jsem někdo, kdo se opíjí a tančí jen tak, jak chce nebo nechce.
„No tak pohni zadkem, manekýno!“
Se smíchem konečně opouštím koupelnu a ocitám se v obývací místnosti našeho mládeneckého brlohu - samozřejmě sponzorovaného mým otcem. Vybavením je dost jednoduchý. Obří pohovka s herní konzolí, televizorem, koutem zhruba připomínajícím kuchyň. Byt se dále skládá ze dvou pokojů a koupelny spojené se záchodem. Prostě účelovka.
„Někdo musí reprezentovat naši partu, ne?“ Snažím se uhájit své zdržení.
„Jsme tanečníci, to nepotřebujeme.“
„Ne nadarmo jsem měl v posteli víc buchet než ty, kamaráde.“
„O tom pochybuju, manekýno, ale nebudu ti teď bourat iluze.“
Sbíráme své věci, já si přes sebe dávám koženkovou bundu. Bez jakéhokoliv dohadování vyrážíme směr noční klub, který je od našeho bytečku jen něco kolem pěti minut pěšky. Venku prší, ale to nikomu nevadí a já si kapky všude kolem vyloženě užívám. Přijde mi, jako kdyby obloha vydávala ze sebe naráz vše - dobré i to špatné. Něco takového bych chtěl taky umět.
Dorážíme před podnik, kde to vypadá, jako kdyby se sešla minimálně celá naše škola. Hádám, že nejsem ani moc daleko od pravdy. Od kolejí to sem není daleko a je to přeci jen jeden jediný den v týdnu, kdy si můžeme i my povyrazit.
Vysoká škola Leslie Caronové v New Yorku, kam všichni chodíme, je sice nejvyhlášenější svého druhu ve Státech, ovšem její jméno nese spoustu stinných stránek. Jednou z nich je téměř nula hodin osobního času. O zbytku raději teď přemýšlet ani nebudu.
U vchodu stojí dva vyhazovači. Udržují pořádek a dovnitř vpouštějí jen plnoleté. Jaké štěstí, že je nám již dvacet tři. Jamie se ujímá hovoru, a tak jsme uvnitř o něco dříve, než kdybych mluvil já. Nejsem zrovna zdatný v okouzlování lidí. Tedy zejména okouzlování lidí, které nepotřebuji.
S Jamiem míříme přímo k baru. Je to naše tradice a popravdě dnes nemám náladu ani na tancování. Opírám se zády o pult, zatímco se Jamie domlouvá na naší objednávce s barmanem. Rozhlížím se bedlivě kolem. Je tu pár povědomých tváří. Hudba hraje tak hlasitě, že si musíme křičet do ucha, abychom se vůbec slyšeli. Dnes je podsvícení celého vnitřku laděné do červené barvy - jak příhodné.
„NO TAK POPOJEDEME, NE!?“
Bez dalších otázek se otáčím čelem k baru, kde na nás čeká již celá lajna panáků. Fajn, Jamie se rozhodl, že mě v tom dnes skutečně vymáchá.
„TAK NA TŘI!“
Odpočítává postupně na prstech, a jakmile dává vzhůru i ten poslední, rozjíždí se jako mašina. Já na to jdu poněkud strategicky - raději ho nechávám vyhrát. Nechci se opít hned ze začátku. I tak mám v sobě první tři panáky rychleji, než bych si přál.
Jamie křičí a strhává tím na sebe pozornost nejbližšího okolí. Dokonce si získává i pár fanynek. Není se čemu divit. Já se sice o sebe více starám, ale on to má v sobě tak nějak přirozeně. Špinavě blond vlasy má upravené v kratším sestřihu s vyholenými stranami a když se na někoho usmívá, má ten dotyčný pocit, že je jen jediný na světě. Holt kouzlo osobnosti prý.
Objednávám si lahev piva, abych zředil panáky, když cítím, jak mi drtí rameno něčí tlapa.
„ŽE JI NESBALÍŠ?“ Jamieho hlas poznávám okamžitě.
„CO? KOHO?“
„CLARU HELLEROVOU.“
Jeho prst ukazuje kamsi do tanečního prostoru. To jméno odněkud... Aaaa, jistě, to je ten nový talent naší školy. Co vím, měla by být zhruba o dva ročníky níž než my.
„JE MOC MLADÁ.“
„PLNOLETÁ UŽ BYLA. NAVÍC JSEM SLYŠEL, ŽE JE NEDOBYTNÁ.“
„NIKDO NENÍ NEDOBYTNÝ.“
„TAKŽE PŘIJÍMÁŠ SÁZKU, MANEKÝNO?“
„NA TO SE BUDU MUSET JEŠTĚ O NĚCO VÍC NAPÍT A NAVÍC URČI NĚJAKOU LÁKAVOU ODMĚNU, KDYŽ JE TO TĚŽKÝ OŘÍŠEK.“
Jamie ani neodpovídá a podává nám další rundu, která v nás mizí stejně rychle jako přišla. Začínám ztrácet přehled o tom, kolikátého panáka zrovna piju. Pozoruji tu dívku, kterou určil jako mou další kořist. Je hezká, dokonce moc. Navíc má vkus. Na rozdíl od jiných holek dokáže zjevně odlišit, co je sexy a co už je moc laciný.
Má na sobě černé kalhoty, které jsou jí volné a jako vršek košili stejné barvy, zapnutou pouze v horní polovině. Odhaluje tedy pupík, ale zároveň dává prostor pro představivost, když sem tam zachytávám pohledem spodní lem podprsenky.
Zrovna klubem hřmí píseň River od Bishop Briiggs a ona začíná improvizovat. Každý její krok je proveden technicky naprosto správně, ale ještě je k němu vždy připojeno něco navíc. Jako kdyby ona sama byla součástí příběhu písně a stávala se pouze prostředkem, jak ho odvyprávět. Vysychá mi v ústech, a tak ztěžka polykám. Tahle výzva se mi začíná až moc líbit.
„TAK JO!“
Splývá mi z úst odpověď dřív, než se nad tím skutečně zamýšlím. To už je ale pozdě, jelikož můj společník oslavuje mé rozhodnutí dalším a dalším panákem. Dnes je den rekordů. Jamie ten svůj již má a já vlastně taky. Tedy co se týče vypitých tequil. Se smíchem se k němu přidávám. Opilý už jsem. Hůř již přeci být nemůže...