Bouře v našich srdcích 2 ekniha

Anotace e-knihy Bouře v našich srdcích 2
Kedah je napaden, a zatímco se nic netušící Kemal léčí z kocoviny, jeho členové harému se ocitají v rukou nepřítele. Po zmizení Dominika a Rabie vynakládá všechny dostupné prostředky, aby odhalil, kdo stojí za útoky na jeho stát. Neexistuje jiný způsob, jak vypátrat své nejbližší a udělat cokoliv pro jejich záchranu. Naštěstí se objeví nečekaný spojenec a díky němu odhaluje, že se v harému nedá věřit všem. Jak daleko dokáže člověk zajít, aby se zachránil? Vzdát se, nebo vzdorovat do úplného konce? Lidská psychika je přece příliš křehká... Kolik ran dokáže snést, než se od základů zbortí? Druhý závěrečný díl.

ISBN 978-80-88672-31-9 Bouře v našich srdcích 2 epub
ISBN 978-80-88672-32-6 Bouře v našich srdcích 2 mobi

cca 350 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z e-knihy Bouře v našich srdcích 2:
Zvedl jsem hlavu k zataženému nebi. Dle hlasitých zvuků se k nám blížila bouře.
„Měli bychom se vrátit,“ promluvil na mě milý hlas věčně usměvavé Rabie. Vzala mě okamžitě za ruku a zamířila na konec tržnice. Někde v těch místech na nás čekalo auto s bodyguardy, které přesvědčila, aby zůstali a nechali nám trochu toho soukromí.
„Je to jen bouřka,“ zapřel jsem se a držel jako socha, se kterou nedokázala hnout, „a zatím ani neprší.“
Burácení se přibližovalo. Bylo stejné jako před pár okamžiky, avšak tentokrát šlo poznat, že přicházelo zezdola, nikoliv z oblohy.
„Dominiku,“ Rabia lapala po dechu, vyděšená až na kost.
S výbuchem jedné z nebezpečně blízkých budov, se mi s jekotem schovala do náruče. Instinktivně jsem svou černovlasou kamarádku objal, přikrčil se a sám vnímal chvění vlastního těla.
V jediné sekundě se klidné tržiště změnilo na zmatený chaos plný křiku a strachu. Lidé splašeně uháněli jedinou cestou vedoucí pryč od místa výbuchu. Ztuhlé tělo se mi vzpamatovalo až s pravidelně se ozývajícími výstřely a pobaveným smíchem gangsterů.
„Dominiku!“ Rabia nepřestávala křičet moje jméno, křečovitě mě objímala, až jsem přestával dýchat.
V pomalu klesajícím prachu jsem zahlédl ozbrojené muže. Stříleli do vzduchu i do lidí. A za nimi se pomalu vynořovalo hned několik bílých dodávek.
Popadl jsem Rabiu za ruku a rozeběhl se s ní stejným směrem, kterým prchali zbylí měšťané.
Kličkovali jsme tenkými ulicemi. Tlačili se mezi ostatními vyděšenými lidmi.
„Kdo je to?! Co chtějí?!“ Rabia se pokoušela získat odpovědi.
„Netuším.“
Někde před námi se ozvala další ohlušující rána. Zvířený prach omezoval vidění.
„Dominiku!“ jančila nyní už naplno brečící černovláska.
Pokoušel jsem se ji utěšit, mezitím jsem se rozhodoval, do jaké ulice zabočit tentokrát, abych se vyhnul možnému nebezpečí. To už mě ale kdosi chytil za rameno, stejně jako mou společnici.
V sebeobraně jsem vystřelil loket za sebe, přesně tak, jak mě učil Kemal, ale ničeho jsem tím nedosáhl. Téměř okamžitě jsem byl vykrytý.
Periferním viděním jsem rozeznal jednoho z našich lidí. Zjištění, že nás nakonec překvapil bodyguard, mi přineslo nesmírnou úlevu.
„Honem!“ pobízel nás.
Naléhavé poplácání po rameni mě nutilo běžet tak rychle jako nikdy. Bez rozmyslu jsme ho s Rabiou následovali. Výbuchy se znásobily a křik nevinných vyděšených lidí zintenzivněl.
„Co se to děje?!“ tentokrát jsem se ptal já. V domnění, že alespoň on bude vědět, kdo nás napadl.
„Není to snad jasné?!“ Ve stresu se rozhlížel na všechny strany, aby mě s Rabiou nevystavil ještě většímu nebezpečí. „Musím vás dostat domů. Auto na nás čeká za–“
Zborcení další budovy nás donutilo skrčit se. Suť padala všude kolem. Ostré malé kusy mi lehce pořezaly předloktí, z velkých jsem cítil odřeniny a podlitiny. Pískot v uších způsoboval dezorientaci. Ničemu nepomáhal ani prach usazený v očích.
Klečel jsem na zemi a vykašlával se. Poslepu jsem nahmatával Rabiu, ale nalézal jsem pouze kusy sutě.
Ozval se výstřel. Instinktivně jsem si lehnul a kryl si hlavu. Nastalo několika sekundové ticho. Nedalo mi to a zvědavě, i když pořád opatrně, jsem zamžoural do prostoru.
Přede mnou klečel hnědovlasý svalnatec v zaprášeném černém obleku, bránící mě vlastním tělem. Nedohlédl jsem dál než na jeho záda. Ruce nad hlavou a žádný zbytečný pohyb navíc.
„Zabít!“ zazněl rozkaz, pak mou tvář potřísnily kapky krve z prostřelené hlavy člověka, který vynaložil veškeré úsilí, aby nás s Rabiou dostal do bezpečí.
„Tak pojď, holčičko, ty se budeš Emranovi líbit!“ Drsný pobavený mužský hlas v mžiku vystřídal křik vyděšené členky rodiny:
„Ne! Ne! Pusťte mě! Pusťte mě! Dominiku! Dominiku! Pusťte mě! Dominiku!“
„Rabio,“ zašeptal jsem stále otřesený vraždou člověka, jehož tělo se teď válelo kousek od mé tváře. I přesto jsem se pokoušel vstát a pomoct jí. Marně.
Stačil pouhý náznak pohybu a v tu ránu mi těžká velká bota zašlápla pořezané předloktí. Nutila mě ležet a neklást odpor. Následné přiložení hlavně ke spánku, mě doslova zamrazilo v pohybu. I dýchat jsem zapomněl.
„Co s tímhle tím? Má nějakou cenu?“
Třeštil jsem oči před sebe, chvěl se po celém těle, ale neodvážil se promluvit, pouze poslouchat. Viděl jsem jenom boty muže, který mi držel u spánku pistoli a rozhodoval se, zda mě zabít, nebo nechat žít.
„Nemám páru. Neřeš, prostě ho hoď k ostatním!“ 

Zde seženete 1. díl románu: Bouře v našich srdcích 1