Dieta krajkového prádla ekniha

Tamara ze všeho nejvíc miluje čokoládu, Edita klasickou českou kuchyni a Jana úplně všechno jídlo! Tamara si přeje znovu poznat lásku, vypadat skvěle a být ve výborné kondici. Kamarádky ji v tom nenechají samotnou, shození nadbytečných kil a vylepšení fyzické kondice se hodí i jim. Ve třech se hubnutí táhne nejlépe, proto společně zkoušejí nejrůznější fígle a praktiky, aby se účinky diety pohnuly tím správným směrem. K dosažení cíle však vede cesta plná chutných nástrah, veselých i neobvyklých situací. Vnitřní klid jim navíc narušuje hodně podezřelý stalker Bohouš. Zbavit se nadbytečných kil není vůbec jednoduché, něco ale musí fungovat!

ISBN 978-80-88272-72-4 (epub)
ISBN 978-80-88272-73-1 (mobi)

272 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázky z e-knihy Dieta krajkového prádla:

UKÁZKA 1:
Přemístila jsem k jídelnímu stolu pekáč se zbývajícími kuřecími kousky, přistrčila i mísu se zbytkem hranolek a spustilo se moje přemýšlecí studio. Bádala jsem, jak znovu odemknout myšlenku společného hubnutí. A jak jsem tak usilovně myslela, jídlo padalo zcela nekontrolovatelně do mých útrob. Zalekla jsem se, až nebylo co napichovat na vidličku.
„Bože, ty to vidíš!!! Proč jsi mě nezastavil? Sakra! Vždyť je čtvrtek večer, zítra musím do práce. Zase neusnu, protože mě bude tížit nejen svědomí, ale i přecpaný žaludek!“
„Povídala jsi něco, Janičko?“
Manžel se objevil v kuchyni, vzorně hodil plechovku od piva do odpadkového koše a trochu rozpačitě koukal na sporák.
„Tobě nic.“
„Aha. A komu?“
Otočil se mým směrem, přišel blíž a polkl. Bylo mu jasné, co jsem provedla. Původně jsem chtěla předstírat, že jsem si povídala s někým z nebe, ale nedokázala jsem odpoutat zrak od prázdného pekáče.
„Už nezbyl ani kousek?“ ptal se s nadějí, která mu zhasla okamžitě, kdy jsem k němu vzhlédla. Můj smutný a takřka umučený výraz hovořil za vše. Nevyslovila jsem „NE“, jen jsem zamítavě zavrtěla hlavou a znovu se na něho dívala, tentokrát dost provinile.
A najednou mi svitlo v hlavě, rozzářila jsem se jako fungl nová vánoční hvězda a vyřkla mou osvobozující obhajobu.
„Ale rozdělila jsem se s kočkama!“

Ukázka 2:
Páteční ráno mi přineslo nejen velké nadšení, ale také zklamání. Tradiční příprava oblečení do práce se zvrtla. Avšak vlastně jsem dostala obrovský signál, že nelze couvnout ze zvolené cesty na příští časového období bez konkrétního udání konce.
„Nevejdu se do sukně! Nejde mi vůbec zapnout! Zatracená mrchááááá!“
Ječela jsem na celý barák. Zbytečně namáhala hlasivky. Skutečně nikoho tady nezajímala moje snaha jít do zaměstnání v pěkném a zároveň pohodlném oblečení.
Ani rozčilování nepomohlo. Absolutně nikdo nepřiběhl s novou sukní. A už vůbec ne s návodem, jak se narvat do minimálně o dvě čísla zmenšeného kousku.
Zoufale jsem odhodila neužitečný hadr na zem. Štrachala v mé velice objemné šatní skříni. Vytáhla další kandidátku na sexy vzhled. Opět křičela, nadávala a odhazovala do dálky. Tento postup jsem opakovala několikrát, až vešel do dveří manžel a s plno pusou se ptal, co se stalo.
„Nevidíš?“
„Ty nejdeš dneska do práce?“ ptal se překvapeně a rval do pusy další kus chleba s paštikou.
„Proč se tak blbě ptáš? Kalendář ukazuje normální pracovní den. Pátek.“
„No, že ses pustila do uklízení skříně.“
Teprve mi došlo, do čeho jsem se namočila. Rozhlédla jsem se kolem. Postel, dvě židle, zem a vlastně všechno se za tu chvíli stačilo naplnit oblečením. A ve skříni stejně stále hodně věcí viselo. Skladuji zbytečnosti! Ani jeden módní kus neobléknu, ale hlavně, že se chlubím vlastnictvím outfitů za tisíce.
„Hledám dlouhou černou sukni.“
Manžel mě vyloženě litoval. Vešel do místnosti a ze země mi podal první, co mu padlo do ruky.
„Na, tady ji máš,“ předával mi ji a s úsměvem ještě oprašoval chlebové drobky, které se stačily usadit na látce.
„Tu mi ani neukazuj!“ ječela jsem zlostně místo poděkování.

UKÁZKA 3:
„Ještě jednou zazvoníš a uvidíš nefalšovaný zmijí tanec,“ zařvala jsem skrz dveře a doufala, že se rohožkový smíšek odebere k jiným dveřím.
Crrrr. Crrrr. Crrrr.
Schválně zazvonil hned třikrát. Krev se mi pěnila, dokulhala jsem ke dveřím a prudce jsem zabrala za kliku.
„Vy jste mě neslyšel?“
„Dobrý den, milá paní. Vy jste si mě ale vůbec nevyslechla.“
Ne, nestál tam jiný otrava. Stále ten samý. Rohožku si odložil na zem a podával mi úzkou a barevnou brožurku. Pořád se usmíval a drze otvíral pusu dokořán. Potřeboval navštívit zubaře!
„Já si poslechla dost a víc nepotřebuju vědět.“
„Ale ano, potřebujete...“
„Vypadněte!“
„Zbytečně se nerozčilujte. Máme pro vás zázračný prostředek na hubnutí.“
Smích udržoval stále v pohotovosti. Asi setrvalý stav blázna.
„Co jste říkal o hubnutí?“ zareagovala jsem o něco klidněji.
„Nabízím super věc na hubnutí.“
„Hmm. Opravdu? A proč mi tedy ukazujete rohožku?“
Zvlažněla jsem. Vyřknutí „na hubnutí“ prostě účinkovalo zázračně. Nepomohly žádné neustále omílané názory na neúčinné prostředky k hubnutí. Stále se v každém držela naděje na získání skutečného hubnoucího zázraku. A co kdyby ho právě nesl tenhle mžouračíno a já ho hnusně odkopla před dům?
„Tak, kde to máte? Možná nenesete žádnou novinku!“ prohlásila jsem znalecky a nakukovala, odkud vytáhne zvláštní přípravek. Místo šmátrání v obrovské tašce pokynul směrem dolů a pravou nohou si nad rohožkou vyťukával rytmus se šťávou v těle.
Chvíli jsem nechápala. Potom mi vše došlo.
„Si ze mě děláte srandu? Běžte už s tou rohožkou někam! Nebo vám ji nacpu...!“