Dům za lesem ekniha

Anotace e-knihy Dům za lesem
Lucie s Liborem si pořídili velký dům. Sice nepůsobil nikterak okázale a těžko by jej šlo přirovnat k domu snů, přesto byli šťastni, že mají vlastní bydlení. Zanedlouho od nastěhování se jim narodil syn Vašík. Jeho příchodem jako by se rozmotalo klubko náhod a zvláštních okolností, které se začaly proplétat životem jejich rodiny. Liborovy hrůzostrašné sny jej krůček po krůčku naváděly a připomínaly mu léta zapomenutou skutečnost, která se však nyní rozhodla prodrat se zuby nehty zpět na povrch. Dávný hřích, jenž Libor upozadil kdesi hluboko ve své paměti, si teď žádá svou odplatu…

978-80-88483-78-6 Dům za lesem epub
978-80-88483-79-3 Dům za lesem mobi

cca 224 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka e-knihy Dům za lesem:
„To byla jízda,“ poznamenal řidič dodávky, když vystoupil. Došel k Lucii a na přivítanou jí podával svou pravici. „Těší mě, Oulehla,“ představil se a pohledem sjel na její vypouklé šaty. „Gratuluju!“ Usmál se a z břicha se přesunul do oblasti očí.
Než stihla poděkovat a také se představit, otočil se k dodávce, z níž vyskočili další dva muži v montérkových kombinézách.
„Tak hoši,“ zařval na ně, „otevřete vzadu dveře a jdeme na to!“
Muži se došourali k zadní straně vozu a velice ležérním tempem postupovali dle pokynů svého šéfa. Libor mezitím otevřel vstupní branku na pozemek a postupně odklízel veškeré nástrahy, které by mohly způsobovat komplikace v manipulaci s většími kusy nábytku. Na cestičce k domu se totiž povalovaly různě veliké a košaté větve stromků, tu a tam ležel kámen nebo se proplétaly plané rostliny, které léta nikdo nesekal.
Lucie se přesunula k otevřeným dveřím nákladního auta a natahovala se po čemkoli, co by mohla vzhledem ke svému stavu odnést.
„Nechte to bejt,“ ozval se za ní hlas pana Oulehly. „Přece byste se s tím netahala. My to odnosíme.“ Lucie si hlasitě povzdychla.
„To jsem tady ale úplně k ničemu.“
Oulehla si odfrkl.
„Ale prosím vás.“ Vzhlédl k nebi. „Běžte se třeba opalovat. Je tak krásně!“
S rukama prověšenýma pod dvěma těžkými taškami s knihami pokýval hlavou a svižně je odnášel do domu.
Lucie jej pozorovala a v duchu se proklínala za svůj aktuální stav. Tolik práce před nimi a ona nemůže nic. Opřela se znuděně o kapotu Škodovky a prohlížela si přebíhající mraky na nebi. Jako malá měla tuto aktivitu moc ráda. Téměř každý obláček jí něco připomínal, hrozivého draka, obrovské letadlo nebo jednou dokonce medvěda s banánem u tlamy. Při této vzpomínce se usmála.

4

„Tak to máte hotový!“ ozvalo se po necelé hodině sotva metr od místa, kde seděla. Samým leknutím sebou cukla a sjela zadkem z kapoty. „Nechtěl jsem vás vyděsit,“ poznamenal pan Oulehla. Obešel auto a přesvědčoval se, jestli je Lucie v pořádku. „Omlouvám se!“ řekl lítostivě. „Snad z toho předčasně neporodíte!“ odlehčoval situaci.
Lucie se křečovitě usmála.
„Moc vám děkujeme za pomoc,“ zaslechla slova svého manžela. Oulehla poklepal Lucii na rameno a odešel za Liborem. Když si podali ruce, vyskočil do dodávky a zabouchl za sebou dveře. Jeho dva kolegové jej ochotně následovali.
„Trefíte z lesa?“ překřikoval zvuk motoru Libor. „Klidně pojedu zase před vámi.“
Odpověď pana Oulehly již neslyšela. Dle rachotu, jenž se linul zpod kapoty náklaďáku, šlápl na plyn a začal se pozvolna rozjíždět. Libor o kus ustoupil stranou, aby měl dost místa se otočit.
Lucie zaujatě sledovala, jak si s takovým kolosem umí poradit. Na pár metrech se ladně otočil a za doprovodu tmavé kouřové clony se po chvilce ztratil v útrobách lesa.
Popošla blíž k Liborovi. Ten ji chytil kolem pasu. Společně pak ještě pár vteřin hleděli do míst, kde se před jejich zraky za dodávkou les zavřel. A už jen zvuk motoru dokazoval, že tam někde uvnitř jede skoro naslepo parta stěhováků. Když utichly i bublavé tóny motoru, odebrali se do svého domova.