Džbán Sněžníků ekniha

Anotace e-knihy Džbán Sněžníků

Mystický příběh se odehrává v době Rudolfa II. v Praze a na okouzlujících místech Českého Švýcarska. Marián chce zachránit svého nevlastního otce, a tak se na králův příkaz vydá hledat džbán Sněžníků, ze kterého nikdy neubývá zlata. Na cestu se vydává v den, kdy jeho maminka porodí sestřičku... Jde o velmi nelehkou cestu, během které se stane dospělým mužem. Čekají ho těžké úkoly, které musí splnit, aby se dostal do cíle. Najde lásku Kašparku, ale i několik skutečných přátel. Jeho dobrodružství nesmí skončit předčasně, jinak už nikdy nespatří nejen svou rodinu, ale ani milovanou dívku a přátele. Krále totiž zajímá jen zlato...

ISBN 978-80-88272-78-6 (epub)
ISBN 978-80-88272-79-3 (mobi)

cca 240 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Džbán Sněžníků:
„Ustupte! No tak nám ustupte, lidé nedočkaví. Vedeme vězně ke králi!“
Tvrdý hlas strážníků dal najevo poslušně stojícím sedlákům a trhovcům v řadě u bran města, že musejí ustoupit a počkat, než přejdou výběrčí daní s nově zajatými muži.
S chudáky, kteří neměli na zaplacení nesmyslných poplatků.
Babka s vejci právě podávala všimné hlídkujícímu strážníkovi u šraňku. Tři vejce za shovívavost. Také muž s naloženým povozem dříví, stojící za ní, si připravoval malý úplatek dvou polen dřeva.
„Ustupte, lidi! Rychle, rychle.“
Muž jedoucí na koni v čele královských vymahačů pobízel zvýšeným hlasem trhovce, aby se hnuli na stranu. Choval se slušně. Pamatovali i horší chování.
Babka prošla vstupní branou. Chtěla si prohlédnout zajatce z blízka dřív, než se vydá prodat vejce na městský trh. Počkala na pravé straně a tvářila se poklidně, protože naštěstí neznala ani jednoho z mužů odváděných do hradního vězení.
Muž s koněm a povozem naloženým dřívím ustoupil též stranou. Chytil koně za hřívu a zvědavě se díval na tři spoutané muže procházející branou.
Koně s jezdci vjeli dovnitř za pravidelného klapotu podkov o dláždění. Postupovali volnějším krokem dál, než došli ke mřížím vězení. Do žaláře se nezavírali pouze neplatiči daní, zloději, vrahové či rváči. Společně s nimi tu pobývali i „zlatí“ podvodníci. Král je odhalil dříve, než utekli s naloupenými cennostmi a penězi, ale doposud jich byl potrestán jen zlomek. Většina se uměla dobře přetvařovat a kradla císaři před očima. S jeho pověřením se snažili vytvářet divy, čáry a zlato. Hodně zlata. Moře zlata, protože se nehromadilo, ale naopak kutálelo do všech koutů, ze kterých nebylo návratu.
První dráb seskočil z koně a popohnal tři unavené muže v roztrhaných šatech před sebou.
„Chásko líná, hněte sebou!“ zařval vztekle a posledního muže šťouchl zlostně kopím. Ten upadl na zem. Vzápětí se zvedl, aby nedostal další tvrdou ránu.
„Poslouchejte přece! Musím ke králi,“ křičel první muž v řadě a nevzdával se, dokud nedostal odpověď.
„Slyšíte? Musím s ním mluvit o zlatu.“
„Já vím. Nejsem a nebyl jsem hluchý. Musíš počkat, lotře. Sám král se rozhodne, jestli tě přijme. Takových pobudů, jako jsi ty, tu poletuje jako much. Jediné, co ve skutečnosti nabízíte, jsou dotěrnost a troufalost.“
Povznešeně si prohlížel otrhance stojícího vedle. Co si jen ti lotři nevymyslí! Vyhýbali by se daním lžemi. Přesně tenhle k nim patřil! Měl doma tolik komínů, že by je nezaplatil ani nejbohatší měšťan. Pche, a on venkovan si troufal. Zaplatil za jeden komín a dalšímu placení se vyhýbal. Navíc se choval drze. Vyčítal králi, že vybírá daně od tvrdě pracujících poddaných, když by mohl někoho poslat pro džbán Sněžníků.
Pro kouzelný džbán, ze kterého nikdy neubývá zlata. Zase nějaký výmysl. Na hrad přicházely zvěsti o desítkách míst plných zlata. O kouzelných knihách, truhličkách pod stromy, a dokonce jeden tvrdil, že stvoří zlaté slzy! Ne. Ničemu zlatému, necinkajícímu v kapse by on sám nevěřil, ale rozkaz byl rozkaz.
Plnil svou povinnost bezchybně. Každý, kdo věděl o něčem záhadném, musel předstoupit před krále. On rozhodl, zda to stojí za řeč. Pche, kouzelný džbán, slyšel o tom někdy poctivý smrtelník? No nic, oznámí králi, co si vyslechl a panovník rozhodne. Rudolf II. měl o zlatu přehled. Usmál se. Jasně, většinou klamný, ale na rozptýlení to postačilo.
Všechny tři nové vězně nahnal bez rozdílu do malé místnůstky. Přečkávali tu ti „noví“, než se rozhodlo, co dál. Čekací lhůta se stále prodlužovala a vězení praskalo ve zdech.