Fuga mýho života

ANOTACE: Fuga mýho života
Christophe byl normální, tak trochu trhlý kluk, který miloval koně a hudbu. Vším mu byly hodiny klavíru u paní Monierové a klisna Sheba, o kterou se staral. Díky výjimečnému hudebnímu talentu na něj čekala zářivá budoucnost slavného klavíristy... Ve třinácti letech se mu však drasticky změnil život. Po nějaké době viděl útěk z domova jako jediné východisko, takže se ocitl přímo v srdci romantické, ale zároveň drsné a nepředvídatelné Paříže. Jeho přítel Fabien ho v těžké situaci nenechává samotného. Brzy se dávají dohromady s partou amatérských muzikantů a Christophe se docela dobře uchytí ve světě modelingu... Druhou stranou mince jsou tvrdé drogy. Pomůže Chrisovi osudová láska, nebo spadne až na samé dno drogové závislosti?

ISBN 978-80-88672-40-1 Fuga mýho života tisk

počet stran: 288

brožovaná vazba, 148 x 210 mm, obálka matné lamino

UKázka z knihy: Fuga mýho života, Petra Fido
Tobias Leroy. Věk - osmnáct let. Vysokej, svalnatej, kapitán fotbalovýho týmu... Dokonalej.
Až po měsíci od oné události ve svý hlavě dokážu vyslovit jeho jméno.
Tobias jízdárnu nenavštěvuje proto, že by se snad zajímal o koně... I on sám vždycky tvrdil, že tam chodí především nabalovat holky.
A je to čistá pravda. Už dřív jsem čas od času zahlídl, jak se v nejzazším koutě stodoly s nějakou muchluje. Tobias Leroy představuje něco, čemu se říká děvkař... Je prostě na holky.
A já, co jsem se naposled díval, nic nenasvědčuje tomu, že bych měl bejt jednou z nich! Proto absolutně nedokážu pochopit, proč mi to sakra udělal!!!
Tobias je postrach. Rád šikanuje slabší. Chodí všude obklopenej bandou svých kumpánů, mlátí a ponižuje ostatní.
Na jízdárně jsem nejmladší. Jsem jeho nejoblíbenější oběť. Často do mě strká, má blbý kecy a narážky, že vypadám jako holka. Párkrát mě společně se svou partičkou za plotem regulérně zmlátil.
Ale že jeho násilnosti dojdou až takhle daleko? Nikdy by mě nic podobnýho nenapadlo, NIKDY... Přísahám.
Je to celý neuvěřitelně, nechutně... divný? Divný je slabý slovo. Je to psycho a já ani na sekundu nedokážu přestat přemýšlet, čím jsem jeho chování asi vyvolal. Nejde mi to do hlavy. Možná jsem ho nějak vyprovokoval... Ale jak?! Vždyť jsem nic neudělal, jen jsem uklízel v pitomým boxu!!!
Napadne mě oholit si svý dlouhý vlasy, protože mi přijde, že nejspíš vážně vypadám jako holka... A v mých čtrnáctiletých očích je právě moje vizáž příčinou.
Oholím si hlavu, i když rozhodně neplánuju Tobiase ještě někdy v životě spatřit. V koutku duše doufám, že se pak možná budu cítit aspoň o trochu líp... Jenže doufám marně.
Připadám si špinavej, špínou prolezlej až do morku kostí, a navíc mám pocit, že si za to nějakým způsobem můžu sám. A Tobias Leroy by jistě souhlasil.

Ve škole se na mě začínají divně koukat, protože nemluvím. Dostávám špatný známky, jelikož při zkoušení u tabule je pro mě skoro nemožný vypustit slovo. Nedokážu se ani soustředit na učení. Moje myšlenky neustále utíkaj tam, kam nechci.
Dokonce přestanu navštěvovat hodiny klavíru u paní Monierové. Vidí ve mně velkej potenciál, a tak neustále volá k nám domů a ptá se mámy, kdy už konečně přijdu.
„Víte, přestal kamkoli chodit, strašně zlenivěl. Už nejezdí ani na koně, a to je co říct... Upřímně, nevím, co si s ním počít,“ vysvětluje matka do telefonu, zatímco ležím na gauči a propiskou si po obou rukou kreslím kříže a lebky.
Už nevidím smysl v učení se novým věcem, i když hudbu celým svým srdcem miluju a na klavír hraju od školky. Nic mi nepůsobí radost.
Ale nasrat. Je mi, jako kdyby moje duše už neexistovala... Jako kdyby umřela. Nenávidím celej svět. Nedokážu pochopit, jak může bejt tak nesnesitelně krutej.
Připadá mi, že jsem celý dětství strávil v nějakým růžovým jednorožčím oparu, kterej teď ale někam zmizel a já konečně vidím odpornou realitu.
Stejně tak ale nenávidím i sám sebe. Pořád mě svírá nutkavej pocit, že si za věc, kterou mi udělal, můžu sám. Snažím se na něj nemyslet, jenže bezúspěšně. Hnusný myšlenky se mi vrací do hlavy, i když tolik nechci! Můj mozek je jako pokažená gramofonová deska.
Nedokážu si představit, jak bude můj život dál pokračovat. Co když ony hrozný flashbacky nikdy nezmizí? To nevydržím...!
Každej den uvažuju, že se ukončím. Cejtím, že je jen otázka času, kdy přijde určitá chvíle a já už v sobě nenajdu ani kousíček síly, abych mohl jít dál. Břemeno, který nepřetržitě nesu, je pro mě až příliš těžký.

***

V dubnu HO po dlouhý době zase potkávám, konkrétně na basketbalovým turnaji mezi školami.
Když ho spatřím v hale, jak sedí na střídačce, zatočí se mi hlava a mý srdce se rozbuší do infarktových otáček.
Všechny svaly v těle se mi křečovitě napnou a celej se roztřesu. Zatnu čelisti a nehty zaryju hluboko do dlaní. Nedokážu od něj za žádnou cenu odtrhnout pohled. Nesvedu se dívat jinam, ani když si po chvíli všimne, že na něj zírám.
Naše oči se na několik sekund střetnou. Jenže on můj pohled nevydrží a okamžitě sklopí víčka.
Bezmyšlenkovitě z kapsy u gatí vytáhnu nůž typu „motýlek“, kterej jsem kdysi našel v metru. Uběhl už asi rok a já se s ním mezitím naučil docela dost triků. Nůž není tréningovej. Je ostrej, takže jsem si během toho často dořezal prsty. Ne že by mi to vadilo.
Aniž bych byť jen o píď uhnul pohledem, pár mu jich předvedu.
Tobias nevěřícně zamrká, jako kdyby ho šálil zrak a viditelně zbledne.
Okolí si samozřejmě brzo všimne, že tam kolem sebe nějakej magor máchá nožem. Přijde za mnou učitel a zabaví mi ho. Následuje kázeňský opatření.
Ale všechno mi za to stojí. Stojí mi to za krásnejch pár sekund strachu v očích Tobiase Leroye.