Momentálně mladá ekniha

E-kniha Momentálně mladá:

Víte, že věk je jenom číslo a na splnění snů není nikdy pozdě? Matylda o tom ví své. Házet flintu do žita? Kdepak, to není nic pro ni. Nezaškatulkují ji mezi ženy na odpis! Je manželkou úspěšného muže, vede oddělení v prosperující firmě, navíc je i čerstvou babičkou. Měla by prý žít konečně rozumně a usedle, jenže ona tento pocit nesdílí. Matylda je totiž momentálně mladá. Nenechá si sebrat svůj optimistický náhled na život a nebojí se změn. Po letech opouští manžela, který sráží její sebevědomí, razantní krok udělá i v profesním životě, který ji decimuje. Zdá se, že na novou cestu vykročila správnou nohou, navíc se tu objevil jeden více než pohledný muž s podmanivým pohledem...

ISBN 978-80-88272-49-6 (epub)
ISBN 978-80-88272-50-2 (mobi)

počet stran: 182

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z knihy Momentálně mladá:
Já vím. Opraný, na kolenou roztrhaný džíny, ke kočárku moc nejdou. Zvláště když v něm vezete vnouče. Stejně tak mikina se štrasovými kamínky, fialovo žlutý kecky a sluchátka v uších. Ušní bubínky mi lechtá hlas Shona Kingstona a v rytmu jeho písničky drncám kočár, mimino má v rámci hudební výchovy naordinovaný zpěv ptáků. Když otevře svá malá očička, usměju se na něj a namísto zažvatlání budliky budliky bafnu: Kuk na Jagu! Mimino se zadásní.
Zjišťuji, že být Jagou je docela prima věc. Je to nová dimenze. Všichni kolem hovořili o nové dimenzi života. Dokud bude Julie v Čechách, než se mi definitivně odstěhuje do Francie za svým nastávajícím, budu mít svůj volný čas prý opět zcela smysluplně naplněný. Téměř výhradně péčí o vnouče. Proč opět? A jakou péčí? Můj život je naplněný pořád a stále mám pocit, jako by mne všechno teprve čekalo. Věčně objevuji něco nového a je milion věcí, které bych chtěla vyzkoušet. Avizovanou novou dimenzi vnímám úplně jinak. Pomazlím se, pošušňám a když dítě ztratí dobru náladu, začne řvát jak tygr a nadělí do pleny, hezky rychle ho vrátím. Asi jsem divná. Ovšem zřejmě jsem byla divná i jako matka. Proč jinak by hasiči sundávali ze stromu kromě dcery a siamské kočky, za kterou tehdy pětiletá Julie do jeho koruny vylezla, i mě?
Co úcty jsem ztratila v očích sousedů, o to víc jsem jí získala u své dcerky. Možná mohu té vykulené siamce poděkovat za to, že s Julií nikdy nebyly problémy a že jsme si k sobě našly cestu přímou. Vždycky mě respektovala a náš vztah byl přátelský. Znala jsem její radosti, trable i lásky, všechno. Až na maličkou třináctou komůrku, kterou má každý z nás a bez které by byl robot, jsem ji znala jako své boty. A tak vím, že Julie nečeká, že středobodem vesmíru se mi stane ta malá mumijka, která už zase semkla víčka a spokojeně spinká, ale i tak u mě najde vždycky dostatek lásky a pochopení pro lotroviny z rodu laskavých. Julie totiž už podle sebe dobře ví, že bez zábran ode mne dítě dostane na zadek, když bude ubližovat zvířatům či bezdůvodně vztekle řvát, ale že pokud se rozhodne, že se chce zúčastnit maratónu na kolečkových bruslích, budu schopna s důchodovým výměrem v kapse se na těch bruslích naučit jezdit a absolvovat celou akci s ním. Dá se říct, že jsem šťastná. Ve svém světě ano.

*

„Kdes byla tak dlouho?“ Kokos seděl u stolu, v rukou příbor a skoro to vypadalo, že co nevidět začne krájet prostírání.
„S mumijkou venku,“ skopla jsem kecky a bosa se vydala do kuchyně.
„Neříkej dítěti mumijka! A vezmi si přezůvky!“
„Je ušněrovaná jak mumie, tak je to mumijka,“ vytáhla jsem z lednice kastrol, nandala z něho porci na talíř a ten strčila do mikrovlnky. Kokos zbrunátněl.
„Matyldo, jsi už babičkou. Bylo by načase, abys začala svou roli brát vážně. A ostatně bys měla začít brát celý život vážně. Ta tvoje nevázanost působí jemně řečeno nevhodně. Směješ se nahlas jako nějaká studentka, kdy tě napadne. Pořád tě musím vychovávat, připadám si kolikrát jako bych byl tvůj otec.“
Taky jsem mívala ten dojem, jen jsem to neříkala nahlas. Nelíbila se mu na mně snad spontánnost, radost ze života, optimismus? Snažila jsem se, aby nebyl tak strašně sešněrovaný a přibývajícími roky sešněrovanější, aby dokázal přijímat pozitivní energii. Kokos byl však přesvědčený, že od jistého věku se spousta věcí nehodí. Smát se, plakat, radovat? A dokonce na veřejnosti? Nad takovým pomyšlením se dokázal i osypat. Lidi jsou tak nějak obecně zvyklí uzavírat se do ulity, nadávat a litovat se a naprosto zbytečně si tím tak otravovat těch pár roků, co jsme tady na světě půjčení, aniž by se sami snažili najít jinou cestu. Není lepší umět si dělat legraci i sám ze sebe a jiným rozdávat smích? Zakládal si na tom, že vyšplhal po pomyslném stromu kariéry rychlostí opice cvičené na sběr kokosových ořechů, dosáhl slušného postavení, a nakonec si založil svou firmu. Plynul z toho dostatek rádoby obdivu všech našich známých. On říkal přátel. Ovšem podle mě je přítel někdo úplně jiný. Někdo, s kým se nepředháním v tom, kdo má dražší auto, lépe zařízený byt a kdo byl na dovolené dál. Podezírala jsem ty naše „přátele“, že by se kvůli tomu nechali vystřelit i na Měsíc.
Kokos kolem sebe sice kouká, ale nevidí. Slyší, ale neposlouchá. Život mu utíká tempem dostihového koně v cílové rovince a on už nedokáže ani zpomalit a tu šílenou rychlost si neuvědomuje. Rozhlédla jsem se po bytě. Stylová sedačka a starožitný nábytek, nejmodernější hi-fi, obří televize, domácí kino s dokonalým zvukem, přístroje plné tlačítek a světýlek. A natolik moderní, až mívám někdy pocit, že bych k jejich obsluze potřebovala nejméně dvouletou praxi ve vesmírné laboratoři. Kokos udělá cvak cvak a obývák se třese řevem motoru tryskového letadla, přičemž zvuk je tak skutečný, že nelze než očekávat jeho přistání uprostřed pokoje. Všechny novodobé výdobytky techniky jsem mívala také ráda, ale jen do té doby, než jsem si při stahování doplňkového programu vymazala veškeré údaje z mobilu, včetně kontaktu na nádherného tmavovlasého chlapíka, kterému testosteron koukal z každého oka na deset metrů a s nímž jsem měla v úmyslu poprvé v životě porušit přísahu manželské věrnosti.
A tak jsem si vymínila pořídit do kuchyně tu nejobyčejnější mrňavou televizi a vůbec mi nevadí, že řev leteckých motorů nepůsobí skleničkám v lince epileptický záchvat a že se musím hodně soustředit, abych v šumění myčky, syčení sporáku a zurčení vody zvuk televize vůbec slyšela. Mívám i slabé chvilky, nejsem superžena. A v těch bulívám do polštáře, proč mě Kokos pořád v něčem brzdí a proč spolu žijeme život, který jsem si nevybrala. Jedna slza za to, jak jsme spolu vedle sebe osamělí. Druhá za řídký sex. Třetí za věčné napomínání. Čtvrtá za práci, kterou nemám ráda. Pátá… pátá slza úlevy, že se umím přenést do svého světa, že mám plno přátel, s nimiž je mi dobře a smějeme se, až nás břicha bolí. Že Julie má spíš šťastně praštěnou povahu po mně. Že svítí sluníčko a když se pořádně podíváte, je na světě plno dobrých lidí. A ještě si utřu nos. Ne, já se prostě zlomit nedám.