Na slzy nebyl čas ekniha

O čem e-kniha Na slzy nebyl čas je?

Příběh studentky medicíny Anny, která si navzdory odporu svého otce udržela vztah s šarmantním a vtipným Vaškem, obchodníkem s auty. Po narození malé Kačenky se však Anina šťastná karta obrací. Po tragické události musí čelit četným životním nástrahám, které jsou pro ni obtížnější tím, že jí vyhrocený vztah s otcem není lhostejný. Anna je ale silná osobnost, do boje s nepřízní osudu se pouští s plným nasazením.

ISBN 978-80-88272-62-5 (epub)
ISBN 978-80-88272-63-2 (mobi)

počet stran: 208

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobil

Ukázka z knihy Na slzy nebyl čas:
Sluníčko pálilo jak pominuté, a to byl teprve konec dubna. Černé triko, které si Anna vzala na sebe, násobilo sílu jeho paprsků. Otřela si pot z čela a šlápla do pedálů. Srdce se už chvíli tvářilo, jako by samovolně chtělo opustit její hruď. Rýsovala se před ní nejobtížnějších pasáž její oblíbené trasy, kopec přezdívaný Volšoveček. Prý podle toho, že téměř každý, kdo jej vyšlápne, je na jeho vrchu pěkně zelený… Mohla být tak v půlce, když kolem ní zasvištělo auto a do otevřených plic jí vehnalo oblak výfukových plynů. Sama se nestačila divit, jaká slova má ve své slovní zásobě. V duchu jimi častovala řidiče, který si silnici zřejmě spletl se závodní dráhou, přičemž si zcela nepokrytě ťukala rukou na čelo. Při výjezdu nahoře na kopci na ni čekalo překvapení.
„Už jsem myslel, že vám je dám sušené.“
U krajnice stál černý sportovní vůz, který ji před chvílí málem srazil z kola. O otevřené dveře se opíral mladý muž a kytičku notně zaprášených žlutých pampelišek jí podával s gestem, s nímž se obdarovává hvězda stříbrného plátna.
„Nemám tak výkonný motor jako vy,“ celá zadýchaná slezla z kola a nohy se jí klepaly po té námaze tak, že ani sulc by to lépe nesvedl.
„Omlouvám se. Nová kára - musím vyzkoušet, co v sobě skrývá.“
„Nemohl byste se zabít někde o samotě? Co takhle pěkně vzrostlá švestka u silnice mezi Horním a Dolním Zapadákovem, kudy projedou dvě auta za rok? Vy a havrani.“
Šibalsky se usmál: „Koukám, že máte smysl pro humor. To se mi líbí. Že neodmítnete mé pozvání na kávu, abych si to u vás trochu vyžehlil? Co takhle ve čtvrtek?“
Byl to na první pohled suverén, navíc však sympatický. Z každého oka mu koukalo deset čertů. Anna si ho změřila od hlavy k patě. Vše, co měl na sobě, zcela určitě nebylo zakoupeno v běžné konfekci. Černý sporťák měl značku BMW.
„Pro jistotu, kdyby indiáni zpřetrhali vedení a na kouřové signály bylo větrno, tady je na mne kontakt,“ sáhl do vozu a z kožené etuje vytáhl vizitku. Na béžovém papírku stálo jen jméno a telefonní číslo.
„Vašek Vašák?“ usmála se pro změnu teď ona.
„No jo, pomsta rodičů za to, že jsem se narodil jako tlustej a plešatej kluk. Přáli si vlasatou holku. A co vy, mohu-li se zeptat?“
Se smíchem se představila a navzdory svým dosavadním zásadám nedávat se do hovoru s neznámými muži na ulici, nadiktovala Vaškovi své telefonní číslo.
„Fajn, ozvu se a ještě se domluvíme, budu se těšit.“ Sedl do vozu a během pár vteřin byl pryč.
Anna nasedla na kolo a s pocitem zvláštní radosti, někde uvnitř hluboko zakutané, dojela domů.

„Tak co škola?“ otázal se jí otec, sotva usedla v kuchyni ke stolu k večeři.
Studovala čtvrtým rokem medicínu. Bydlela se svými rodiči na okraji hlavního města, což byla výhoda. Do centra kousek, přitom jejich domeček stál ve staré vilové zástavbě, která Prahu nepřipomínala ani vzdáleně. Proto nebyl žádný problém vzít kolo, projet několik ulic a po pár metrech už frčet po silnici do polí.
„Hlavu mám jak pátrací balón. Finiš se zas blíží. Ale od října to bude zase zajímavější. Pacienti se už teď třesou před novou várku mediků.“
„Do teď to nebylo zajímavé?“
„Jo, to tedy bylo. Nejzajímavější na tom bylo to, kdo proleze a kdo ne. Nepamatuješ, jak ta moje kolegyně Alena, ta hezká, co se ti tak líbila, zahučela v prváku, kde jen to šlo? Anatomie, biofyzika, histologie…a byla nahraná.“
„No jo, prvák, to je prý sejto. Slyšel jsem.“
„Nejen prvák, tati. Biochemie a fyziologie ve druháku je taky dost záživná. Tam jsme utrpěli další ztráty. Život medika je boj.“
„Nejen medika,“ podotkla od sporáku matka.
„Jsi moje šikovná holka. Kdy ti končí letní semestr?“
„Začátkem června, pak je zase zkouškové období.“
„A copak je tvou noční můrou?“
„No, minulý rok jsem se docela ošívala nad patologií, ale jinak byla obecným strašákem našeho kruhu chirurgická propedeutika.“
„Chirurgická pro…prope… co?“
„Ále, to je takový složitý povídání. Radši mi vyprávěj ty, něco ze života hmyzu…“
To byl její a otcův oblíbený slovní obrat ke změně tématu. S chutí zakousla do chleba s pažitkovou pomazánkou.
„A co tedy letos, ještě jsi mi to neřekla?“
„Letos jsem odvázaná z nukleární medicíny a radiodiagnostiky.“
„Máme chytrou holku, já to vždycky říkal,“ pochvaloval si otec, vzal do ruky jeden krajíc a přesunul se k televizi.
To byl celý on. Dlouhé roky pracoval jako řadový úředníček na ministerstvu. Změnou poměrů v roce osmdesát devět o své teplé místečko přišel. Pravdou je, že byl snaživý a pracovitý, ale na překročení svého vlastního stínu nikdy neměl. Po revoluci míval plnou pusu silných řečí, co vše by mohl, ale vždy zůstalo jen u nich. Odvaha se do něčeho opravdu pustit mu chyběla. Od revoluce pracoval v administrativě skladu náhradních dílů pro nákladní vozy. Svou mužskou ješitnost krmil hlavně doma. Manželka však byla ráda, že má hodného a pracovitého manžela, dobrého otce pro svou jedinou dceru. Sama byla, jak se říká, ze staré školy. Řídila se tím, že pro manžela a dceru je třeba jen to nejlepší, že ona je vždy až na posledním místě. Z ušetřených peněz nakupovala hlavně pro ty dva. Když si měla pořídit něco pro sebe, bylo jí líto peněz. Je pravda, že těch u nich v rodině nikdy nazbyt nebylo. Otcův plat ani před, ani po revoluci nebyl nikterak závratný. Sama pracovala v kuchyni základní školy. Oba dva měli velikou radost, že se jejich dítěti podařilo dostat na medicínu.
„Snad to je konečná řada, Anna ukáže, že nejsme jen nějací hej počkej,“ s oblibou říkával otec, usazený ve svém ohromné letitém ušáku před televizí.
S přimhouřenýma očima si ji představoval jako paní primářku v čele skupinky lékařů, jdoucích na vizitu. Těšíval se, že vážnost rodiny stoupne. Jeho měšťácký pohled byl neotřesitelný.
Anna měla plnou hlavu myšlenek, s nimiž chtěla být sama. Po večeři se rozloučila s rodiči, osprchovala se a ulehla do postele. Při pohledu na hromadu učebnic a skript jí padl zrak na atlas anatomie. Když si s Olivíí, kolegyní a přítelkyní zároveň, vyzvedávaly skripta a učebnice, právě nad touto nehorázně objemnou knihou se Olivie pozastavila: „To je fakt celý na šest let?“
„Jen pro první ročník, děvče, jen pro první,“ uklidnila ji knihovnice.
Když přivřela oči, viděla před sebou usměvavého sympaťáka s černým sportovním vozem. Ještě nikdy se jí nestalo, aby ji nějaký hoch či muž takto zaujal hned při prvním setkání.
Následující dny se neuvěřitelně vlekly. Čtvrtek se blížil, avšak Vašek nevolal. Nedokázala však vzít do ruky vizitku, kterou jí dal a vytočit jeho číslo. Ve středu pozdě večer, když ležela na válendě v obležení studijních materiálů, zaslechla z chodby telefon. Matka byla rychlejší. Než k němu Anna došla, už sáhla po sluchátku. S přísným tónem v hlase ho zdvihla. Neměla ráda, když někdo rušil otcovu večerní siestu. Byl to opravdu Vašek.
„Moc se omlouvám, ale byl jsem mimo republiku a k telefonu jsem se dostal až teď. Doufám, že ten zítřek platí?“
Domluvili se, že na ni počká u oblíbené hospůdky študáků poblíž posluchárny Hlavova ústavu na Albertově. Probrala večer celou skříň, ale nic se jí nezdálo dost dobré. Nakonec zvolila své oblíbené černé kalhoty, světle modrý svetřík a černou vestičku. Dlouho nemohla usnout. Před sebou měla nejen náročný den ve škole, ale i první schůzku s Vaškem!