Papoušek na smetaně ekniha

Anotace e-knihy Papoušek na smetaně:

Papoušek na smetaně je nejen zdatným útočníkem na bránice čtenářů, ale i laskavým pohledem do zákoutí lidské i zvířecí dušičky. Vilma, žena v „nejlepších letech“, nemá sice manžela, nad nímž by přemýšlela, kterak ho praštit po hlavě litinovou pánví, ale o povyražení v jejím životě nouze není. Milý, avšak nepraktický tatínek, posedlý cestovatelskou vášní se málem uvaří v termálním bazénu, z lesa se vrátí s košem muchomůrek, protože jsou krásně barevné, ale také se podivuje nad svým žlučníkovým záchvatem poté, co se zúčastní soutěže v pojídání hamburgerů. Nechybí pubertální dcera Kamila, veterinář Vladimír a jorkšírská fenka Abi, která zapadne do kanálu v tu nejnevhodnější chvíli.

ISBN 978-80-88272-64-9 (epub)
ISBN 978-80-88272-65-6 (mobi)

počet stran: 208

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobil

Ukázka z knihy Papoušek na smetaně:
Probudilo mne zvonění. Než jsem si uvědomila, že to není ani a) sen, b) zvonění v uších, c) zvonění u dveří, d) poslední zvonění, ale že je to telefon, uplynula dost dlouhá doba. Chvíli potom co mi došlo, že je to telefon, došlo mi i to, že je noc. Pohled na budík mě v tom utvrdil. Škodolibě zastřihal ručičkami a ty se opětovně usadily na pozici zobrazující dvě hodiny ráno. V tom okamžiku jsem se rozhodla, že si koupím digitální. Zvedla jsem sluchátko.
„Potřebuju pomoc,“ zalkal hlas v telefonu, potom to zarachotilo a ztichlo. Hrozně jsem se vyděsila. Byl to tatínek
Vynálezce nepořádku, dceru Kamilu jsem nebudila. Ve svých třinácti spala jako dřevorubec. Chvatně jsem na sebe naházela, co mi přišlo pod ruku, seběhla dolů a kupodivu bez problémů nastartovala Paďoucha, a to i přes fakt, že byla zima třeskutá a mrzlo, jen praštělo. Paďouch je moje auto. Provádí mi všemožné naschvály, nechává mne za nejnemožnějších situací v úzkých a z krajnice se chechtá, s kým mne zase seznámil. Mužů ochotných dámě v nouzi a v minisukni pomoci je vcelku dost. I takových, kteří vědí jen to, kudy se do vozu lije benzín a kde je volant. Mnozí se nad otevřenou kapotou roztomile podivují a při pohledu na rozdělovač jsou schopni mne napadnout, proč jsem do auta vmontovala kus mixéru. I tak však mám Paďoucha ráda. On je totiž moje PRVNÍ auto. U mne má zajištěnu sladkou budoucnost a asi to ví. Už ví, co ode mne může očekávat. Když se opětovně rozhodne stávkovat, neboť ho bolí kolečka nebo prostě jen nemá náladu, je mu jasné, že budu nejdříve škemrat, potom nadávat, pak teprve postraším odborníkem. A když už se rozhodnu pro návštěvu servisu a barvitě vylíčím, jaké útrapy ho tam čekají, bude Paďouch předstírat smrt tak dokonale, že budu nucena objednat odtahovou službu a ta když přijede a cvičně otočí klíčkem, motor vzorně a klidně běží. A on má zase načas klid.
Takže Paďouch naskočil a bez odmlouvání se rozjel. Během dvaceti minut jsem dorazila k tatínkovu domu. Odemkla jsem si svým klíčem, a jako by noční jogging byl mou nejmilejší zálibou, schody jsem ani nevím jak, lehce zdolala a vběhla dovnitř. Tatínek s výrazem opraváře kolejí, čerstvě přejetého tramvají, seděl v obýváku na houpacím křesle a dramaticky vzdychal. Rodička v závěrečné fázi porodu by proti němu působila jako povzdychnuvší si jemná stará dáma
„Měl jsem hlad,“ pronesl víc než namáhavě.
Nejdříve mne napadl žlučník. Nabídla jsem Febichol.
„Žlučník ne, ne, to ta miska. Kruci, to to bolí, udělej s tím něco,“ slzel a napřáhl přede mne ruce zabalené v utěrkách, kterým jsem před tím nevěnovala pozornost.
Sundala jsem utěrky a pohlédla na ruce, které vynikaly barvou pivoněk a dělaly se na nich pěkné puchýře. Nejdříve jsem ho ošetřila a až potom zjišťovala příčinu. Když jsem zjistila, jak si tatínek způsobil tak nehezké popáleniny, málem jsem omdlela. Teprve v tu chvíli mi došel význam toho, čemu maminka říkala „to je na salát“ a co mi vysvětlila tak, že jsou chvíle, kdy ji tatínek vytočí takovým způsobem, že by mu s chutí udělala salát z jedné proslulé pokojové kytičky, rostlinky to jedovaté a v dobře promyšleném dávkování způsobující smrt jedincům neduživým stejně jako nezdolně odolným.
Den před tím jsem zanechala v oválné mističce z umělé hmoty tatínkovi půl šišky sekané, aby si ji ohřál. V noci dostal hlad a rozhodl se, že si ji tedy ohřeje. I s mističkou ji strčil do trouby a troubu nastavil na nejvyšší možný výkon. Po hodné chvíli, kterou zužitkoval k vyluštění několika hieroglyfům, šel si sekanou vyndat. Otevřel troubu a oběma rukama uchopil mističku, pěkně silně, aby mu nevypadla.
„To tě nenapadlo, že umělou hmotu nemůžeš strkat do trouby?“
„Kdo může takové pitomosti vědět, to už staří Římané ...“
„A co kouř, necítil jsi kouř, když už jsi ty šedivé mraky neviděl?“
„Kouř přece patří k pečení. Vezmi si, že v pravěku...“
Chvíli jsem byla v pokušení věřit, že dosud spím a vše se mi jen zdá. To přece není možné, říkala jsem a v duchu se pustila do rozpravy s maminkou.
„K doktorovi ne, tam jenom po smrti na pitvu," bránil se, když jsem oznámila, že návštěva lékaře je nevyhnutelná.
Přes veškeré protesty jsem posléze naložila tatínka do Paďoucha a odvezla ho na stanici služby první pomoci, kde z něho vyrobili roztomile nemotorné stvoření, s ohromnýma, bílýma packama.
Nedbajíc námitek zakaboněného tatínka, odvezla jsem ho nad ránem do svého bytu a doufala jsem se, že dvě hodinky spánku mne osvěží na maratón následujícího dne.