Papoušek v aspiku ekniha

Anotace e-knihy Papoušek v aspiku:

Nový muž Vilmina života, veterinář Vladimír, vyměnil město za venkov bez ohledu na to, že nový domov je spíše objektem určeným k demolici než útulnou chaloupkou. Převrátil tak Vilmě život naruby, neboť se rozhodla po jeho boku sdílet všechno dobré i zlé. Aby to nebylo tak jednoduché, odjíždí Vladimír na roční stáž do zahraničí a polorozpadlá chalupa zůstává na krku samotné Vilmě. Když katastrofa, tak pořádná: Ulehčit situaci své dceři v nesnázích přijíždí její ryze nepraktický tatínek. Papoušek v aspiku je volným pokračováním Papouška na smetaně.

Série: Papoušek

ISBN 978-80-88272-92-2 (epub)
ISBN 978-80-88272-93-9 (mobi)

počet stran: 176

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobil

Ukázka z knihy Papoušek v aspiku:
Nevím, kdy a kde se vzal, ale já na jeho existenci přišla jednou v pátek vpodvečer. Všichni, kteří se jím nakazí, začnou v první chvíli listovat mapami, ve druhé balit kufry a ve třetí, poslední, opouští rodnou hroudu. Na různě dlouhou dobu. Rozhodně se ale nejedná o dovolenou. Když se to přihodilo Kamile, ještě pořád mi nedocházelo, že to je bacil, mající za následek téměř celoplošnou nákazu. Kamila se nakazila odnoží au-pair. Ona, která na děti do té doby hledívala pohledem stejně rozněžnělým, jako sedmihlavá saň na Bajaju! Prozatím – na půl roku – odjela do Německa. Včera mi kamarádka Eva se slzou v oku oznámila, že dcera Evička za dva týdny odjíždí na Nový Zéland. Pojala jsem určité podezření, ale jistotu jsem získala až následující den. V ten páteční podvečer mi najednou bylo jasné, že je to tu a kdo ví, zda se nebude jednat rovnou o pandemii. To se takhle Vladimír vrátil z terénu, z galoší oklepal na čerstvě vytřenou dlažbu v kuchyni část podestýlky z konírny Václava Ucháčka a vaťák hodil do kouta. Potom zemdleně padl k sálajícím kachlovým kamnům, na nichž jsem za potu tváře čmudila bramboráky. Bez toho, aby přivolal za roh našeho příbytku pohotovostní koronární jednotku, obdařil mě pohledem, kterým pohlíží na těžce nemocná telata a pravil: „Odjíždím do Anglie, Vilmo. Na rok. Taková možnost se nedá odmítnout. Jsi statečná holka, ty to tady zvládneš.“
Ještě chvíli jsem se díky setrvačnosti usmívala. Jenže jak mi docházel význam jeho slov, úsměv z mé tváře mizel. V pohledu toho chlapa, s nímž už nějaký čas žiji daleko od svého starého života, od tatínka a kamarádek, navíc ve stavení nápadně připomínajícím objekt určený k demolici, se objevil údiv.
„Ty se zlobíš?“
„Jak bych mohla! Takhle vypadám, když se raduju.“
Jorkšírka Abi zvedla hlavičku, protáhla přední tlapky, překulila se na bok a odstrčila kocoura Šášu do kouta pelíšku.
„Vilmo, není mi dvacet, a když to neudělám teď, tak už nikdy. Tohle je obrovská šance. Získám zkušenosti, za které bych jinak draze platil a tady za ně paradoxně ještě zaplaceno dostanu. Vyřeší to budoucnost. Pokud se nechci stát zlatokopem na úkor svých pacientů, a to já rozhodně nechci, tak s přístrojovým vybavením, co mám, můžu za chvíli vyšetřovat tak akorát sádrový trpajzlíky. A tenhle barák taky potřebuje trochu pospravit. Neboj, pak už bude jenom líp.“
Pomyslela jsem, jestli náhodou líp už nebylo. Dřív jsem měla svůj život – bez mužů, s dcerou Kamilou, tatínkem, kamarádkami, s dobrou prací a útulným podkrovním bytem. Změna nastala nenápadně. Nejdřív se objevil Vladimír. Hrubiánský veterinář se zlatým srdcem, bez něhož jsem si zakrátko nedovedla svůj život už skoro představit. Kamila se probojovala do čtvrtého ročníku střední školy a své působení v tomto ústavu zakončila nakonec zdárně maturitou. Dokázala to bez cigaret, drog a také díky tomu, že obecný názor, že rodiče jsou zoufalci a kantoři blázni, mistrně skrývala. Tatínek se odhodlal žít svůj život po boku paní Pínové, s níž se poznal v exotickém Tunisku. Potom, co jsem s ním vyčerpala roční příděl dovolené na výlety za hranice všedních dnů, vybral si jinou, příhodnější oběť. Příhodnější věkem, názory i časovými možnostmi. A můj veterinář zatoužil po změně. Zachtělo se mu opustit velkoměsto, nabrat do plic zdravý venkovský vzduch a celkově se zocelit. To vše na okraji podhorského městečka, ve starém, červotočem a dřevomorkou prolezlém stavení. A se mnou. S tím, že svoji profesi pověsím na hřebík a půjdu za ním tam, kam ho srdce táhne, počítal jaksi samozřejmě. Já se zprvu kroutila jako havajská tanečnice. Jenže – co čert nechtěl, nebo chtěl? krátce potom co mi tuhle „výhodnou nabídku“ učinil, přišla do firmy obálka s pruhem. Za ní druhá, třetí…najednou jsem se setkávala s lidmi, jejichž profesi jsem do té doby znala jen z detektivek. Exekutoři, vymahači dluhů. Zatímco majitel firmy lyžoval na ledovci a popíjel vybrané šampaňské z broušeného skla, já přicházela málem o rozum. A pak pohár mé trpělivosti přetekl, všeho bylo nějak dost a vyhlídka polorozbořené chalupy, záchodu na dvoře a čmoudících kamen se zdála být tou zaručeně nejlepší možnou.
„A co si bez tebe počnou ty tvoje krávy?“ opřela jsem se o kachlová kamna pamatující hospodáře v dřevácích, a nemyslela jsem tím ani veterinářku Květu, ani asistentku Jožku, do jejichž „revíru“ se Vladimír přidružil. Obě dvě mne nepřestaly považovat za změkčilou. Tento názor podpořilo to, že jsem odmítla vydat jejich popravčí četě ušáka Mikuláše a chovala jej v dřevěné bedně pod stolem v kuchyni. Dostali ho jako prémii za záchranu chorého vepříka a neprozřetelně ho u nás „uskladnily“ na dobu, než dostanou chuť na králičí svíčkovou. Svíčková se dá podle mě udělat z ledasčeho, ale z Mikuláše? To tedy rozhodně ne! Navíc nevím proč, ale měla jsem vžitou utkvělou představu, že veterináři by měli být vegetariáni. A že říkala si, žeVladimír je jen ta příslovečná výjimka potvrzující pravidlo. Ten byl totiž schopný strčit párek i do zmrzlinového poháru.
„Který myslíš?“ nezklamal Vladimír.
„Strakatý.“
„Ale jdi,“ vstal, objal mě a poplácal tím svým typickým způsobem, po němž jsem bývala zralá na týdenní rehabilitaci.
„A kam?“ chtělo se mi brečet, ale tvářila jsem se statečně. „V mým útulným bytečku se rozvalují odredovaní angličtí studenti a slíbila jsem, že tam mohou zůstat do doby, než Kamila bude byt potřebovat.“ O nezanedbatelnosti částky za pronájem bytu vzhledem k výši svých současných příjmů jsem diplomaticky pomlčela.
„No neříkej, že by se ti chtělo z týhle romantiky do zasmrděnýho města? Tam jde člověku o život.“
„O život mi jde tady a to každý den. Radost ze zatápění v těch předpotopních kamnech by mohl mít leda pyroman.“
„Musíš si ty třísky naštípat nadrobno, Vilminko, pořád ti to říkám.“
„Nemusím,“ nesouhlasně jsem zabručela, „třísky v každý normální domácnosti štípe chlap!“
Vladimír trefně poznamenal, že v normální možná. Dřepla jsem si k pelíšku. Abi pootevřela jedno oko, Šáša zaťal drápky do polštářku a začal příst.
„Budete poloviční sirotci, děti moje,“ zalkala jsem nad nimi a vzpomněla na chvíli, kdy jsem tuhle ježibabí chalupu uviděla poprvé. Bylo to ještě před tím, než jsem nad vidinou života v pustině zajásala. Jeli jsme mnoho a mnoho kilometrů autem. Daleko od velkého města, pak i menšího města, daleko od poslední vesnice, od civilizace. Jela jsem s Vladimírem, protože jsem mu to slíbila a sliby se prostě plní. Na místě jsem zjistila, že se tam lze dopravit z nejbližšího podhorského městečka autobusem, který měl teoreticky podle jízdního řádu jezdit každou hodinu, ale prakticky jezdil spíš podle nálady řidiče, většinou ráno, v poledne a večer. Všechny tři možnosti byly navíc podmíněny kombinací hezkého počasí a manželčiny přítulnosti. Bylo mi jasné, že tam musí být veselo. Chalupu, zdáli jako malovanou, zblízka jako z hororu, jsme našli záhy. Ze dvorku do chodby jsem traverzovala po fošně. Ne, nezvládla jsem to na jedničku. Seděla jsem opřená o stará špinavá kachlová kamna s podvrknutou nohou, boulí na hlavě a s odhodláním se tam, do té příšerné chalupy, už nikdy nevrátit. A čekala jsem, až se Vladimír vrátí od majiteli bydlícího za kopcem a kupní smlouvu bude před mýma očima trhat na maličké kousky, bude mě objímat a chlácholit a říkat, že se moc omlouvá, že takové prostředí je vhodné pro Marfušu a všechny odnože Krakonoše, ale nikoliv pro křehkou ženu. Opravdu se vrátil, v ruce držel papír. S pusou od ucha k uchu křičel na celé kolo, až plašil v okolních lesích zvěř.
„Je to naše! No fakt! To je paráda, Vilmo!“