Po dešti bývá duha ekniha

Anotace: Po dešti bývá duha
Izabela se narodila jako nechtěné dítě svobodné matce, která nenaplněnou lásku řeší alkoholem. Izabela nakonec končí v dětském domově, kde se seznamuje s Danem a hodnou tetou Annou. Vzniká mezi nimi silné přátelství. Přichází první láska a posléze manželství protkané lží. Co vše skrývá její milovaný manžel? Proč neodhalila dřív Dominikovu pravou tvář? Muž Izabelu sráží na dno, ale po dešti přece bývá duha...

ISBN 978-80-88483-53-3 Po dešti bývá duha epub
ISBN 978-80-88483-54-0 Po dešti bývá duha mobi

cca 240 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Po dešti bývá duha
Otec mámu opustil, když mi byl sotva měsíc. Vlastně ji neopustil. On s ní ani pořádně nežil a nikdy žít nechtěl.
Když mu ve svých sedmnácti letech oznámila, že po jedné bláznivé noci na večírku „Maturantů“ otěhotněla, oponoval jí slovy, že si stejně nic nepamatuje, tudíž se k otcovství nehlásí.
Matka odmítala jít na potrat a celých devět měsíců, až do mého narození, se otci snažila nastínit a rozjasnit paměť celého pětiminutového aktu, který proběhl na koupelnové předložce u vany v domě maturanta Emila, u kterého se mejdan konal.
Matka byla neodbytná a s rostoucím břichem otec pomalu měknul. Když mu ukázala fotku z ultrazvuku, probudily se v něm první a asi i poslední otcovské pudy.
Občas přinesl do jejího jednopokojového bytečku velikosti psí boudy tašku s nákupem na přilepšenou. Nájem platila ze sirotčího důchodu po svých rodičích, po mém dědečkovi a babičce. Přivydělávala si jako servírka v hospodě na rohu náměstí. Ze školy ji vyrazili hned, jak na ní byly vidět první známky těhotenství, a i přesto, že jí chyběl poslední rok studia a ve škole dostala velkorysou nabídku odkladu, nikdy školu nedostudovala.
Po mém narození se můj „milovaný“ otec ještě měsíc snažil. Po nocích, které kvůli mně nespal, po hádkách, které vznikaly v “kotci pro psa“, čím dál častěji (prakticky ani nepřestávaly) si jednoho dne zabalil igelitovou tašku se svými pěti páry ponožek, třemi trenýrkami a jedním svetrem, kartáčkem na zuby (ostatní měl na sobě) a ještě za svitu měsíce odešel navždy z našich životů.
O pět let později přinesla mámě její nejlepší kamarádka Jana a moje jediná „teta“ parte, kde se psalo, že nás navždy opustil náš milovaný syn Jaroslav Macháček. Zmínka o tom, že by byl někdy i otec, v parte nebyla.
Prý měl šílené dluhy a deprese. Dluhy tak velké, že se nedaly zaplatit a deprese tak komplikované, že se nedaly léčit. A tak si vše vyřešil po svém. Za poslední drobné, které údajně získal prodejem lahví od piva, koupil flašku nejlacinější vodky a odešel k lesíku vedle hlavní tratě Praha – Zlín. Flašku dopil tak akorát, aby „chytil“ spoj rychlíku v 20:50 projíždějící na Prahu. V obchodě, kde vodku koupil, ho viděli naposledy.
Identifikaci těla poznali jen díky dokladům, které našli v kapse něčeho, co vypadalo jako košile.
Dodnes si pamatuji, jak jsem jako pětiletá holčička s copánky nechápala vztek a nadávky mé matky, když křičela na celý pokoj:
„Ten zasraný hajzl. Jak nám to mohl udělat? Za celé roky nám neposlal ani korunu, a nakonec si chcípne. Hajzl, hajzl, hajzl…!!!“