Rozcestí osudu

Anotace:
Minulost dala Sáře dost zabrat. Stále však touží po štěstí a hřejivé náruči muže, který ji bude milovat stejně jako ona jeho. V den její vysněné svatby ale vyplují na povrch skutečnosti, které ji doslova srazí k zemi. Utíká na jediné místo, kde nalézá vnitřní klid. Na hřbitov s hrobem své maminky. Právě na místě zatoulaných duší nalézá, co by nikdo nikdy nečekal. Odkryje odpovědi na mnohé své otázky a někdo přijde na rozcestí, aby jí pomohl nabrat jiný směr. Kdo je ten, jež ovlivní její budoucnost? Najde štěstí, lásku, vřelou náruč a zbaví se své tíživé bolesti? Možná jen osud přichystal krutý střet se stíny minulosti...

ISBN: 978-80-88483-61-8

počet stran: 224

Ukázka 1, z knihy Rozcestí osudu:
Zaparkuji auto, popadnu kabelku a jdu rovnou ke dveřím. Nerozhlížím se, chci být co nejdříve ve své posteli. Schody, dveře, výtah, dveře, záchod a konečně vytoužená postel. Jen si sundám veškeré oblečení. Šaty vyměním za triko XL, ve kterém spím nejraději. Do postele udělám ladnou šipku a zabořím obličej do polštáře. Nezajímá mě, že se mi obtiskne do povlečení. Třeba to bude ráno fungovat i opačně. Jedna slza, druhá, třetí, padesátá osmá. Vodopád. Nelidské hýkání tlumí jen umělé vlákno.
Pípne mi telefon. Třeba mi píše Ondra a chce se omluvit, že se choval jako vůl. Zvednu se na lokty a natáhnu ruku na noční stolek, kam jsem před tím telefon položila.

Odesílatel: Bára
Ahoj, jak šlo rande, kočko?
Odpovím.
Paráda, vše podle plánu. Dárek se mu moc líbil. Pak ti povím víc...

Jak já jsem trapná. Co komu nalhávám? Báře, nebo sobě? Mám to zapotřebí?

Ukázka 2: z knihy Rozcestí osudu:
Posadila jsem se k náhrobku, kde pochovali mou maminku. Najednou mi je jedno, zda šaty úplně zničím. Potřebuji být nejblíž osobě, která pro mě v životě znamená nejvíc. I když už tu se mnou není.
„Ahoj, mami, vidíš sama. Asi ti došlo, že mi to s Ondřejem tak trochu nevyšlo. Nebuď smutná, to jsem za nás obě já!“
Slzy mi nekontrolovatelně tečou z očí. Vytahuji kapesníček od šoféra a barbarsky se do něj vysmrkám. Přísahám, že i ptáci z korun stromů kvůli tomu troubení odlétli.
„Jste v pořádku?“ ozve se nedaleko ode mě zvučný hluboký mužský hlas. Zvedám oči, které jsem do teď měla přišpendlené k zemi. Co vidím mě překvapí. Muž, tak metr osmdesát vysoký, tmavé vlasy má sestříhané, některé neposedné pramínky mu padají do jasně modrých očí. Úzké rty a bradu mu zdobí kraťounké strniště. Ramena, ach ta ramena. Takhle vypracované svaly jsem naživo snad nikdy neviděla. Košile se mu kolem nich napíná, až mám chvilkami strach, že mu látka opravdu povolí. Stejný problém má tkanina i na hrudníku a břiše. Och, tak vypracované břicho. Černé džíny mu padnou, jako by je měl ušité na míru. Zajímalo by mě, jak vypadají kalhoty zezadu. Potřásla jsem hlavou při zjištění, na co právě myslím. Nebýt zhrzená a smutná, byla bych snad i nadržená. A pak mi došlo, jak musím vypadat asi já. V rychlosti si utírám uplakané oči kapesníčkem a prsty si prohrábnu naprosto zničený účes.
„A-ano, jsem v pořádku,“ zakoktám se potichu.
„Mohu-li být k vám upřímný, v pořádku nevypadáte. Nepotřebujete nějak pomoci?“ ptá se ustaraně.
Vážně musím vypadat příšerně.
„Opravdu jsem v pořádku, i když asi budím dost komický dojem. Omlouvám se vám, že jste mě tu takhle našel,“ snažím se uvést věci na pravou míru.
Muž poodstoupí. Až teď si všímám, že v ruce drží pugét tak třiceti růží. Dojde k sousednímu hrobu, položí květiny na náhrobek a kráčí opět mým směrem. Posadí se na nedalekou lavičku sousedící s hroby.
„Vypadá to, že jsme sousedé.“
„Nikdy jsem vás tady neviděla,“ říkám zadumaně a drhnu si obličej.