Svůdkyně s modrým nebem nad hlavou

Anotace knihy Svůdkyně s modrým nebem nad hlavou:

Simona nedávno opustila přítele, protože dál nehodlala trávit čas v nebezpečně vyzdobené ložnici. Jelena se už několik let věnuje raději své úspěšné cukrárně a vyrábění dortů než zkoumání opačného pohlaví. Poslední zkušenost ji totiž málem stála život, když se miláčkovi snažila splnit náročné tužby. Zanedlouho se Simona znovu zamiluje. Její láska vyprovokuje Jelenu k činům – také se chce zamilovat. A ne jen tak do někoho! Hodlá však svého budoucího muže pořádně prozkoumat dřív, než jí přichystá nějaké nemilé odhalení. Kvůli tomu je ochotna prolézat hluboké lesy, křoviska, šlapat desítky kilometrů po svých, přespávat pod převisy a vybírat ideála mezi nefalšovanými vyznavači ohňů. A Simona nesmí u ničeho chybět!

počet stran: 176
ISBN: 978-80-87805-18-3
druh zboží: kniha s pevnou vazbou

Ukázka z knihy Svůdkyně s modrým nebem nad hlavou:
I kančí hody jednou skončí, tvá láska se s tebou navždy loučí…

Láska vás většinou zasáhne úplnou náhodou. S blaženým úsměvem na rtech se díváte kolem sebe a zdá se vám, že žijete na nejskvělejším místě planety Země. Vůbec vás nezajímá včerejší prohlášení, kdy jste vykřikovali cosi o nejhnusnější díře světa. Stačil mžik a všechno šedivo- černé se mění na barevný záhon věčně rozkvetlých kytek.
Prohra lásky je stejně náhodná. Najednou stojíte před uvadající zahrádkou a je vám zcela jasné, že už další dobarvování, oživování ani opečovávání nemá smysl. Znechuceně odhodíte potřebné nářadí, sundáte si rukavice a odkráčíte co nejdál, abyste se nemuseli dívat na pozůstalou spoušť.
I já utekla.
Snad zbaběle, ale s nadějí na vylepšení stavu mého málo šťastného bytí.
Nikdo se nechce cítit v krátkém člověčím životě nespokojeně a odstrčeně. Pro Viléma jsem se stala skutečně velkou zbytečností. Odsunul mne ve svém žebříčku priorit tak daleko, až mi to neustálé čekání na řadu vrazilo do mozku jediný bojový pokřik:
„Náš vztah právě skončil. Tři, dva, jedna, start… A lovu zdar!“
„Simonko, říkala jsi něco?“
„Něco ano. A šlo o hodně důležitou záležitost.“
„Neslyšel jsem tě. Právě mi volal soused. Olda Karásek zastřelil dva divočáky. Dva! Chápeš? Musím tam běžet a zeptat se na podrobnosti. Až se vrátím, povíš mi všechno znovu, jo?“
Pro Viléma nebylo nic důležitějšího než aktuální stav zastřelené lesní zvěře. Čím víc kusů, tím naléhavější únik do spárů myslivecké mluvy.
A navíc ty dlouhosáhlé vyprávěnky nejen ve dne, ale v brzkých ranních nebo pozdně nočních hodinách se sousedem Milošem Veverkou. Veverkovi také kolovala v těle nefalšovaná lovecká krev. Důchodce a nejvěrnější přítel každého myslivce. Znalec ověnčený mnoha diplomy, trofejemi a loveckými knihami za záslužnou práci.
Častokrát jsem musela s Vilémem absolvovat „neodkladné“ návštěvy jeho vilky se zahradou. Z jedné strany zahrady mne strašila vyvržená srna, o kousek dál se povalovala těla kanců nebo selat. A než jsem se stačila rozkoukat, běželi ke mně minimálně dva čeští fouskové a jeden jezevčík. Hrůzou nahánějícím štěkotem mi dávali najevo, kdo je tady pánem. Naštěstí i lovecký pes neodolá lidskému pomazlení a pohlazení.
Veverka dělal mysliveckého hospodáře. Skutečně věděl o každém zastřeleném kusu v revíru. Hlavně o víkendech, kdy se skoro každý snažil věnovat maximálně svým koníčkům, se u něho sjížděli členové mysliveckého sdružení a přiváželi mu své úlovky. Dnes Karásek, jindy Bělásek, Kočí nebo Macoušek. Mohla bych vyjmenovat všechna jména myslivců a převyprávět jejich příhody ve stylu, jak ke kusům zastřelené vysoké, černé a jiné zvěře přišli. Nevěděla jsem, kde pracují, jestli jsou ženatí nebo rozvedení a ani kolik mají dětí. Nedobrovolně shromažďované informace (Vilém se dělil o své zážitky skutečně dokonale, zatím jsem nenašla dost odvahy ho stopnout) se týkaly pouze loveckých úspěchů, snah a proher.
První pokus o útěk se nevyvedl podle představ. Usnula jsem a procitla v neděli brzy ráno. Sotva jsem otevřela oči, dívala jsem se do očí krtka a myšky. Plyšáků!
„Teto, půjdeš si se mnou hrát?“
Probrala jsem se a posadila na posteli. Úplně se mi vykouřilo z hlavy slíbené hlídání sousedčiny šestileté dcerky Lucinky.
Svůj původní plán jsem musela odložit. Nejprve Lucinka, pak návštěva přátel z Moravy, Vánoce, oslava Vildových třicátých pátých narozenin. Ani na konci března jsem neudělala krok k samostatnosti, protože si Vildova matka zlomila ruku. Celý týden mne dirigovala. Přikazovala, co přesně uvařím a na jaké místo v mrazáku uskladním připravenou stravu na příští týden. Šlo o neuvěřitelnou šichtu, na kterou padla moje dovolená. Potenciální nevěsta se musela stát čilou pomocnou sílou v domácnosti.
Na chvíli jsem skutečně myslela na vdavky a na pokus o založení fungující rodiny. Proslovy Magdaleny Bukové mne totiž jasně masírovaly směrem k rozvětvení klanu. Ve třiceti letech je už žena pěkně nalomená a chce u sebe v náručí svírat roztomilý miminkovský uzlíček.
„Simonko, moc se těším na vnoučátko. Nejde vám to?“
„Možná by nám to i šlo, ale to by váš syn musel noční osamělé sedánky v lese vyměnit za noci s přítelkyní v posteli. Ale kdekoliv jinde, kde by s sebou neměl zbraň, vábničku a dalekohled.“
„Aha. Ten náš kluk mysliveckej je celý po tátovi. Neboj, domluvím mu. Jakmile mi sundají sádru, pozvu vás oba na oběd a uvidíš, jak se vynasnaží mi vyhovět.“
„No, když myslíte.“
Pochybovala jsem. Poslouchání maminky měl partner určitě na háku, stejně jako rozpravy o věnování času společným intimnostem. Na posedu trčel většinu volného času a občas tam rovnou i usnul. Lovecká vášeň s velkým náskokem vedla nad ostatními touhami. S nasazeným sexuálním tempem bychom se miminka dočkali až v příštím století.

*
Ze začátku jsem se snažila pochopit Vilémovu vášeň pro střílení. I žena si umí dost dobře představit stav, kdy se stále někdo množí a množí. Lesní množírna bez střílení by měla za následek nemožnost se zde volně procházet. Každý strom by patřil minimálně třem větším zástupcům zvířecí říše (menší exempláře si vůbec netroufám tipovat). Zvěř by hladověla, začala se požírat mezi sebou a stoprocentně by se zakousla i do mnoha lidí, protože ti se taky přemnožovali. Zástupci lidstva by ale odmítali zabíjet z důvodu úcty ke všemu živému. Zvíře úctu k živým bytostem neřeší. Zná zákon o přežití – nesežereš, budeš sežráno!
A tak jsem se mu vnutila jako doprovod. Ze snahy se s ním myslivecky sdružovat a snad pochopit, proč od něho les dostává stále více času.
„Můžu jít s tebou?“
„Můžeš, ale musíš být hodně potichu. Skutečně hodně tiše, jasný?“
„Spolehni se.“
Mlčení mi nevadilo. Líbání, objímání a spalující vášeň se může za jisté snahy odehrát úplně neslyšitelně.
Vylezli jsme oba na posed. V tento moment dosud nadšeně. Zatímco Viléma nadšení nijak neopouštělo, mne už po několika málo minutách. Seděli jsme. Koukali. Nedělali žádné pohyby. Nevydávali žádné zvuky. Les občas zašuměl. My mlčeli. Koukali. Mrkali. Nechávali se ovívat jemným větrem. A zase jen koukali…
Zívla jsem. Asi hlasitěji, než se slušelo v lesním klidu. Vilém se na mě nevraživě podíval. Usmála jsem se na něho a dotkla se jeho dlaně. Ihned se vytrhl a soustředil se na pozorování. Měl dojem, že něco zahlédl. Vytáhla jsem krk. Vykulila oči. Nic. Šlo o omyl. Dnes nejspíš žádné zvíře nemělo v úmyslu skoncovat se svým životem právě na tomhle místě.
A zase známý kolotoč. Koukání do tmy. Občas na nebe s mizerně svítícím Měsícem. Mlčení. Sezení. Mlčení. Zívání (moje).
„Nic nevidím. Co budeš střílet?“ odvážila jsem se zeptat po hodině nudy.
„Pšššt! Vyplašíš ho!“
„Koho?“
„Zatím nikoho.“
„Aha. Potřebuju čůrat. Tak mě nezastřel.“
„Kam chceš teď, sakra, lézt?“ ptal se nechápavě, když jsem se otočila a hodlala sestoupit ze žebříku na pevnou zem.
„Dolů. Mám snad čůrat z vršku? Ještě si mě někdo vyfotí.“
„Kdo asi?“
„Zvířata těžko. Vzaly si procházející pauzu. Všude samý myslivec…“
„Tak dělej. Hlavně tiše, jo?“
„No jo, furt.“
Netušila jsem, jestli jsem vyprázdnila močový měchýř dostatečně tiše. Jisté však bylo, že ani další hodinu a půl se neudálo nic podobající se úchvatnému zážitku střetu s lesními zvířátky. Nejspíš se moje pachová stopa rozšířila lesem a zvířata tento plácek brala oklikou. A tak jsem zase smutně a otráveně trůnila na posedu. Taková ztráta času! Čekala jsem, kdy Vilém konečně pronese zázračné: „Jdeme domů!“
Ze sezení v tmavém lese mi nejspíš prostydl močový měchýř a jiné citlivé ženské orgány. Tentokrát jsem nic neoznamovala a rovnou se připravila na zdolání žebříku.
„Kam lezeš? Rušíš noční klid.“
Viléma chytilo šílenství. Porušil vlastní příkaz mlčenlivosti. Chvilku jsem si myslela, že mě zastřelí. Naštěstí jen trochu zavadil o pušku a zase ji rychle narovnal do původní polohy. Tedy ve směru hlavní ode mne.
„Kam asi?“ vyštěkla jsem.
„Vždyť jsi před chvílí byla, ne?“
„Tady plyne čas stokrát pomaleji. Takže jsem byla hodně dávno!“
„Nevím, proč se mnou chceš chodit na čekanou, když nevydržíš chvilku v klidu.“
Moc dobře jsem slyšela, jak ještě řekl (jen tak pro sebe), že ženský nepatří do lesa. Asi se mu moc neulevilo a křikl za mnou:
„Už zůstaň dole. Stejně jsi zkazila romantickou noc!“
Nevím, o jaký druh romantiky se jednalo. Mne se ani nedotkl…
Asi myslel moment, kdy mi na hlavu posadil svůj klobouk se sojčím pírkem. Překážel mu v zírání po tmavém okolí. Ale co, hlavně, že se už vracíme! Zalezla jsem za jeden strašidelně vyhlížející vzrostlý strom a doufala, že právě nyní nepřijde statný paroháč a nenabere mou holou zadnici…