Tajemství hradních zdí ekniha

Anotace e-knihy Tajemství hradních zdí:
Strhující román s mysteriózní zápletkou. Osud ke Guttě z Bubnu nebyl příznivý. Hradní paní čekal život plný bolesti a nečekaných zvratů. Chce však žít šťastně. Dočká se naplnění své lásky po šesti stech letech? Mladá historička Natálie pracuje v plzeňském muzeu. Netuší, jak moc ji ovlivní nečekané nalezení dokumentu, kde se píše o hradu Bubnu. Začnou se jí zdát podivné sny, ve kterých ji navštěvuje duch Gutty z Bubnu a odhaluje jí svůj životní příběh. Buben Natálii přitahuje magickou silou, což ještě posílí objev její kamarádky, archeoložky Karol, která se rozhodne na Bubnu kopat. Co odhalí archeologický výzkum? Proč se Gutta zjevuje právě Natálii? A co s tím vším má společného charizmatický archeolog Štefan? Dokáže Natálie změnit krutý osud, který zasáhl dvě nešťastné duše před mnoha a mnoha lety?

978-80-88672-23-4 Tajemství hradních zdí epub
978-80-88672-24-1 Tajemství hradních zdí mobi

cca 296 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z e-knihy Tajemství hradních zdí:
PROLOG

Studený vítr profukoval mezi stromy a ohýbal větve až k zemi. Obloha byla temná. Každou chvíli se nebe rozsvítilo oslnivým bleskem a zem se otřásla dunivými hromy. Správce Petr se prodíral větvemi. Ještě chvíli trvalo, než svou paní našel. Stála na skále, zamyšlená a krásná. Upírala svůj zrak do dáli a kaštanové vlasy jí divoce vlály ve větru.
Petr nikdy nezapomene na okamžik, kdy ji poprvé spatřil. Jela na grošovaném koni z dobrého chovu. Kaštanové vlasy měla po stranách svázané do dvou uzlů a stočené k hlavě. Na temeni je poutala rubínová čelenka. Zbytek vlasů jí splýval v hustých vlnách na záda. Stříbrný brokátový šat, který měla na sobě, ještě více zvýrazňoval jejich barvu. Její drobná postava s úzkým pasem a výraznými boky se časem zaoblila. Guttě to však pouze přidalo na kráse. Čas ji proměnil z něžného vyplašeného děvčátka v žádoucí ženu.
S dalším poryvem větru si přitáhla teplý plášť těsněji k tělu. Samota jí pomáhala vyrovnat se s novou životní situací. Slyšela hlasy svých poddaných, ale… Jsou to ještě její poddaní? Co když je od nynějška vězněm na vlastním hradě? A je to ještě JEJÍ hrad? Co se stane teď, když její manžel leží někde na bojišti mrtev a nad jeho tělem se slétají vrány. Vojáci mají na starosti hlavně zraněné, pak teprve přijdou na řadu mrtví, které po sobě zanechala husitská vojska… V těchto těžkých časech se přeživší vojáci ani nesnažili mrtvé pohřbívat. Měli co dělat, aby se zachránili. Většina bitev křižáckých výprav skončila potupnou porážkou Zikmundova vojska a jejich zběsilým úprkem před husity
Zatřásla hlavou, aby z ní vyhnala hrůzyplné myšlenky. Tolik si přála vrátit čas. Zdá se téměř neuvěřitelné, že je tomu více než sedm let, co přijela na tento hrad jako mladá, vzdorující a právem vyděšená nevěsta.
„Gutto,“ Petr se prodral křovím ke své paní, až stanul vedle ní na skále nad řekou. „V tomhle počasí tady být nemůžeš.“
Gutta mlčela. Choulila se zimomřivě do svého pláště, přestože byl podšitý kožešinkou a musel nepochybně hřát, a hleděla na řeku, jak se divoce valí korytem. Všechno je pryč. Už nikdy neřekne svému muži, že ho přes všechna úskalí a těžké začátky měla ráda. „Měla ráda“. To je to správné označení. Milovat se svého muže nikdy nenaučila. Nebylo to nic neobvyklého. Ve šlechtických kruzích, kde se uzavíraly sňatky z rozumu, a vzájemně zasnoubené byly již děti v kolébce, nebylo běžné, aby vznikala v manželství láska. Ani Guttino manželství nebylo výjimkou. Přes všechny počáteční strasti si však na sebe s Evanem zvykli a naučili se jeden druhého respektovat. Ale teď je vše pryč…
„Vzpomínáš na něj?“ Zašeptal Petr. „Je to těžké, to vím…“ Odmlčel se a přemýšlel, jak nejvhodněji pokračovat. „Ale tím, že tady budeš postávat, nic nevyřešíš.“ Objal Guttu kolem ramen a odtáhl ji dále od kraje skály. Jejich vztah byl mnohem důvěrnější, než se na hraběnku a správce slušelo. A Gutta se tomu nebránila. Petr byl její jediná opora v těžkých časech, kdy na hradě osaměle čekala na svého chotě. A byl to on, kdo jí zachránil život, když rodila své dítě. Postupem času se mezi nimi zrodilo silné přátelské pouto. A z přátelského pouta vznikla láska. Láska, která nesměla být nikdy naplněna. Nejhorší etapa jejího života však začínala teprve nyní. A ona nepochybovala o tom, že při ní Petr bude stát i tentokrát.
„Čeká tam na tebe dcera…“ Petrova slova ji vytrhla ze zamyšlení. Obrátila k němu svůj zrak. Stál před ní v těžkém plášti ze silné nepromokavé látky, zespodu podšité liščí kožešinou. Pod ním vykukovaly přiléhavé nohavice zasunuté ve vysokých loveckých botách a nažloutlá kytlice z režného lnu, která jí připomínala, že ať jí pomohl jakkoli, je to jen poddaný, stejně jako všichni ostatní, kteří teď pobíhají v podhradí a hledají ji.
„Petře?“
„Copak?“
„Co s námi teď bude?“
Petr se smutně pousmál. „Co by. Budeš dál žít na hradě s Jitkou. Já se postarám o vše ostatní. Tak jako jsem se staral dřív.“ Snažil se situaci zlehčit, ale oba věděli, že vše je mnohem složitější. Hrad už dávno není jen Gutty a její dcery. Evan z Bubnu nebyl ani milující manžel, ani dobrý pán. Během několika let dokázal panství natolik zadlužit, že byl nucen dát jej do zástavy, a ještě tak zhoršil situaci, kterou započal jeho otec. Vojsko, které musel verbovat do bojů s husity, a které byl nucen živit ze svého, z něj udělalo téměř žebráka. Zbyl mu jen chátrající hrad a prázdný titul. Jen zásluhou krále, měli na hradě co jíst. Navíc i Gutta hlídala jejich zásoby ostřížím zrakem a dbala na to, aby i v těžkých dobách byla úroda rychle sklizena a dobře naskladněna. Teď se však situace změní. Je jen otázkou času, kdy se zde objeví páni z Nečtin a z Volfštejna a budou se opět dožadovat svých práv.
Lepší je nemyslet na to a netrápit se tím. Pohlédla vzhůru k nebi s ustaraným výrazem. Bouře se rychle blížila a vysoké smrky hrozily, že se pod náporem větru zlomí. Museli se co nejdříve dostat do bezpečí. Sotva se za Guttou a Petrem zavřely dveře, spustil se prudký liják a bouře se rozpoutala naplno.

Uvnitř bylo útulno. V místnosti již dávno nepobíhali psi a nepolehávali opilí vojáci.
Uprostřed stál dlouhý stůl se skromnou večeří. Guttina dcera Jitka seděla u krbu, ve kterém příjemně praskal oheň, a hrála si s malým štěnětem. Když spatřila matku, vyskočila a běžela jí naproti.
„Mami, podívej se, co mi přivezl strýček,“ natahovala k matce hubené ručičky, ve kterých držela chlupaté zvířátko.
„Jitko!“ zhrozila se Gutta. „Říkala jsem ti, že uvnitř žádné zvíře nebude. Psi patří ven!“ Snažila se svou dceru vychovávat tak, aby ji mohla jednou představit na královském dvoře. Evan z Bubnu byl horlivým katolíkem a stejně jako většina šlechticů, se kterými se stýkal, vstoupil do služeb krále Zikmunda. Do války s sebou vzal deset koní a po celou dobu bojů bránil hrad proti husitům. Pod jeho ochranou nebyl Buben nikdy dobyt. Byl jedním z mála šlechticů, kteří měli ke králi velmi blízko. Gutta nepochybovala o tom, že až boje ustanou, přivede je Evan na královský dvůr. Jitce bylo teprve sedm let, ale již nyní bylo vidět, že z tmavovlasé dívenky se smaragdovýma očima vyroste nádherná žena. Těšila se na okamžik, až ji představí u dvora.
Jenže Jitka nadšení a sny své matky nesdílela. Mnohem více ji zajímala příroda. Na koních se proháněla, jako by se na jejich hřbetě již narodila. Veškeré zvířectvo, které se pohybovalo po lese, či po nádvoří se snažila zdomácnit. Nyní stála v síni, svírala v náručí štěně a upírala na ni své oči, zelené a hluboké jako lesní tůňky.
„Tohle přeci není žádný pes, je to ještě malé štěňátko.“ Všichni na hradě si svou malou paní oblíbili. Gutta se tedy nedivila, když se její dcery zastala i jejich služebná Marie. Gutta ji poznala po svém příjezdu na hrad. Byla tehdy jediná, kdo se o ni mohl starat. Veškeré služebnictvo Evana z Bubnu totiž bylo mužského rodu.
„Ty mlč, nikdo se tě na nic neptal,“ okřikla si Gutta, ale vzápětí jí ostrá slova zamrzela. Marie si to ale příliš nebrala.
„Tak mami,“ naléhala Jitka. „Smím si ho nechat?“
„Dobře, ale ne že to dnes bude pes, zítra kotě a za týden budeš mít v síni i koně.“ Znala svou dceru dobře. Jedno zvířátko povolí a za chvíli bude zase plná síň.
„To určitě ne, mami,“ rozesmála se Jitka. Takhle viděla maminku raději. Bylo jí líto, že maminka buď pláče v pokoji, nebo se zlobí na všechny kolem sebe. Měla strach, když slyšela vojáky, jak ji hledají. Jitka byla sice ještě dítě, ale tušila, že něco není v pořádku. Včera přijel posel, který sloužil v osobní družině Evana z Bubnu. Viděla, že nesl mamince nějaký list. A když jej maminka přečetla, zavřela se ve své komnatě na dlouhé hodiny.