Uprostřed ničeho ekniha

Anotace: Uprostřed ničeho, Petra Fido

Uprostřed ničeho stojí farma, kde žije osmnáctiletý indián Ayga společně se svou sestrou a otcem, který propadl alkoholu. Středoškoláka Aygu pronásleduje trauma i ve snech, ale snaží se proti bolesti ve svém nitru bojovat smíchem. Ne vždy úspěšně...
Danielovi je sedmnáct a spolu se svou mladší sestrou a bohatými rodiči žije na předměstí. Kreslí komiksy, miluje chemii, tvrdou hudbu a lakuje si nehty na černo... Má mopse Akiho a obrovské problémy nejen ve škole. I když se na první pohled může zdát, že je každý z nich úplně jiný, ve skutečnosti mají mnoho společného. Sbližují se během boje s těžkou šikanou jednoho z nich. A pomalu mezi nimi vzniká křehký vztah... Příběh z prostředí venkovské Ameriky se odehrává v malém městě současné Oklahomy.

cca 620 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

ISBN 978-80-88672-38-8 Uprostřed ničeho epub
ISBN 978-80-88672-39-5 Uprostřed ničeho mobi

Ukázka z eknihy Uprostřed ničeho:
CRIMSON, Oklahoma

Na Redlands High se střílelo

Dnes v odpoledních hodinách naším poklidným malým městem otřásla tragická událost. Na místní střední škole Redlands High se během vyučování ozvala střelba.
V budově vypukl chaos. Dva studenti zemřeli. Jeden je zraněn, přičemž lékaři momentálně bojují o jeho život. Na místě téměř okamžitě zasáhla policie. Studenti byli evakuováni do blízkého obchodního centra, kde mohli využít služeb krizových interventů. Postupně si je zde vyzvedávali rodiče. Příslušníci policie školu prohledali, avšak žádné další zbraně ani výbušniny nenašli. Pachatel je v tuto chvíli eliminován a nebezpečí již nikomu nehrozí.
Za celou redakci bychom rádi vyjádřili upřímnou soustrast všem pozůstalým.

S ohledem na nezletilost pachatele k případu prozatím nemůžeme podávat podrobnější informace.

*Tento příběh pojednává o událostech, předcházejících útoku na střední škole Redlands High*

AYGA: Uprostřed ničeho

Oheň. Zase ten oheň, požírající všechno kolem. Spalující žár a kouř, kterej se valí proti temný obloze... Nechápu nic z toho, co se kolem mě děje. Je mi horko. Tak strašný vedro!
Nemůžu dýchat. Křik, pláč... zmatek! Smrad alkoholu a zpocených těl.
Bojím se tak, že se to nedá ani vydržet. Uvnitř se celej třesu, drkotaj mi zuby. Nejde to zastavit. Bože, mám tak šílenej strach...!
„Mami... Mami!!!“

***

S hrůzou prudce rozevřu oči a sednu si na posteli. Každá moje buňka se chvěje jako před explozí. Chvíli mi trvá, než si vůbec uvědomím, kde jsem a co se děje. Tenhle... byl tak strašně živej, skoro jako kdyby to byla realita! Jako kdybych se vrátil o necelý čtyři roky zpět.
Dlouze vydechnu. Prsty si otřu zpocený čelo a prohrábnu dlouhý černý vlasy. Letmým pohledem automaticky zkontroluju svou mladší ségru, která leží v posteli hned naproti mojí. Klidně oddychuje se zavřenýma očima, jako kdyby se vůbec nic nestalo...
...A taky že se nestalo! Uklidni se... Klid, byl to jen sen. Tak jako pokaždý. Zabalím se do červený prošívaný deky a znovu ulehnu ke spánku. Tý noci už ale nedokážu znovu usnout.
Najednou se displej mýho mobilu rozsvítí, což znamená, že už je šest hodin a já musím vstát. Pohledem zabloudím ven skrze zaprášený okno. Ještě se úplně nerozednilo. Nechce se mi vylízt z teplý postele, jenže nic jinýho mi nezbývá.
Posadím se a unaveně si promnu obličej. Pohledem mimovolně zavadím o zápěstí levý ruky, na jehož kůži si razí cestu dlouhá podélná jizva po řezný ráně.
S výdechem stočím pohled jinam.

***

„Proč nemluvíš?“ zeptá se mě ségra, když sedíme naproti sobě za stolem v kuchyni, připomínající spíš další část stodoly, a jíme kukuřičný placky k snídani. Omítka na zdi místy zcela chybí a prosvítají cihly, nábytek je otlučenej, nad zašlými kamny visí propálený pánve a všude se válej rezavý džbery na vodu.
Občas vážně uvažuju nad tím, jak to, že z tý rezavý vody ještě nemáme oranžový chcanky...
„Přemýšlím,“ odvětím a pomalu se napiju kafe s medem a se skořicí... Mám tuhle pro někoho dozajista divnou kombinaci rád.
„Vážně? To se mi nějak nedá… A o čem?“ zasměje se ségra a zkoumavě si mě změří velkýma, téměř černýma očima.
„O tom, že je divný, že ještě nečůráme oranžově.“
Taya nakrčí čelo. „No... To je divný,“ přikývne po chvíli vážně.
Vyprsknu smíchy, až ze mě málem vylítne kafe a hned po mně i ona.
„Dopij to, vem si věci a jdi už do auta,“ řeknu a hodím po ní klíče od svýho polorozpadlýho pickupu.

Taya sebere svazek klíčů a vstane, zatímco já zamířím do ložnice. Úsměv na mý tváři zvadne. Nemám tyhle chvíle rád. Ráno tátovi bejvá zle, většinou ani nemá smysl ho budit. Jenže já to pokaždý aspoň zkusím. Chci mít totiž jistotu, že žije.
„Tati?“ potichu pootevřu bílý otlučený dveře.
Místností se line zápach alkoholu a zaschlých zvratek. Kolem postele jsou naházený prázdný lahve a zpod peřiny čouhaj černý, místy prošedivělý vlasy.
„Snídani máš na stole,“ vysypu ze sebe rychle, ať už tam nemusím bejt.
Nulová reakce. Otec pořád bez hnutí leží pod špinavou dekou.
Udělám pár kroků k němu, přičemž si dávám pozor, ať neshodím žádnou lahev.
„No tak, tati...“ Nakloním se nad něj a trochu mu zatřesu ramenem. S námahou se ke mně obrátí a zamžourá skelnýma očima, zpod kterých razí rudý kruhy.
„Chceš to donést sem?“ zeptám se ho starostlivě.
„Dej mi pokoj, Aygo,“ zamumlá chraptivě a znovu se otočí ke zdi.
Fajn. Aspoň, že žije, řeknu si a opustím tu jeho temnou kobku.

Venku ještě pohledem naposledy zkontroluju celej objekt, zatímco si oblíkám šedou sepranou mikinu. Zvuk startujícího motoru mě vytrhne ze zamyšlení.
Zamířím ke svý starý Toyotě, kde už na mě čeká ségra na místě řidiče, majetnicky svírajíc volant, za kterým připomíná trpaslíka.
Založím si ruce na hrudník, vydechnu a zpražím ji pohledem.
„Prosím...“
„No dobře,“ s úsměvem protočím oči, i když vím, že ségra na svých čtrnáct let řídí dobře. Prostě si to nedokážu odpustit. „Ale pojedeš pomalu, jasný?“
„Samozřejmě, brácho. S tím tvým křápem to ani jinak nejde!“ oznámí mi se smíchem, zatímco já nasednu a naznačím jí pohlavek. Otočím knoflíkem v přehrávači a kabinou auta se rozezní píseň Head Like A Hole od mých oblíbených Nine Inch Nails. Spokojeně se svalím do sedadla.
Jedeme po špatně udržovaný cestě, plný kamení, ovšem "můj křáp" je perfektně zvládá. Je už na to zvyklej. Očima bezcílně bloudím po okolí. Je až zoufale jednotvárný. Všude kolem se rozkládají holý pláně, porostlý našedlou trávou.
Až po pěkných pár mílích se kolem cesty začínaj míhat první známky civilizace neboli domy malýho města jménem Crimson. Nepatří k indiánský rezervaci, i když s ní těsně sousedí.

Se ségrou se ve městě vyměníme, nemáme prachy na pokutu.
„Zastav, tam je Julia!“ vyhrkne Taya z ničeho nic.
Přibrzdím a kouknu z okna, odkud spatřím známou postavu, loudající se směrem ke škole.
„Vypadáš, že se ti strašně chce! Nasedej,“ usměju se.
Julia zvedne pohled a posune si brýle na nose. Ségra otevře dveře a šoupne se, aby se vedle ní Juls vešla. Ovšem ta se hned nacpe až ke mně, vrhne se mi kolem krku a dá mi pusu. Nastartuju a vyjíždíme směr Redlands High.
Zastavíme před starodávnou budovou, jejíž okna zdobí kovový mříže. Kdysi jedna studentka spáchala sebevraždu skokem z okna a od tý doby tady mříže prostě jsou. Jako kdyby si ten, kdo se opravdu chce zabít, nedokázal najít jinej způsob...
„Hele, Ayga Blackrock z rodu divokých brambor!“ uslyším směrem od vchodu vysmátej hlas.
Zaksichtím se na zavalitýho krátkovlasýho indiána, stojícího u schodiště. Simon Carter, můj nejlepší kámoš a zároveň Juliin brácha.
„Dělejte, nebo to nestihnem,“ popožene nás ségra a významně si poklepe na hodinky.

Během první hodiny přemejšlím, proč si ze mě Simon pořád utahuje ohledně mýho původu. Sakra, je to tak, vážně jsem z rodu Divokých brambor! To prostě není nic než pravda, jenže Simon mi to od tý doby, co jsem mu to jen tak zprdele řekl, neustále předhazuje a královsky se baví.
Ze začátku jsem ho bral v klidu a čekal, že ho srandičky brzo omrzí, ale z nějakýho důvodu se tak neděje. Nechápu ho tím spíš, že on sám je taky indián, i když míšenej. Já a ségra jsme jedni z mála na škole, kdo ještě má ujetý indiánský jméno a je čistokrevnej Cherokee.
Usměju se na Simona a on na mě vyplázne jazyk.
„Neflirtuj se mnou, Divoká bramboro,“ doporučí mi s vážným výrazem.
Vyprsknu smíchy.