Úsvit noci ekniha

Anotace: Úsvit noci
Obyčejná dívka a studentka Ellen Huntová z jižního předměstí Los Angeles trpí od dětství nepředvídatelnými záchvaty choroby, se kterými si lékaři nevědí rady. V jejím životě se zdánlivě nahodile objevují dva velmi pohlední bratři a tajemná žena. Přítomnost skrývá svou zapomenutou příčinu. Emoce naplněné starobylou záští, nenávistí, přátelstvím, láskou i vášní v těch nejvznešenějších podobách. Pravda sídlí kdesi hluboko ve vzpomínkách a v paměti samotné podstaty krve, která se stále dravěji prodírá na povrch z temnoty dávno upadlé v zapomnění. Ellen musí zapomenout na vše, co znala a čemu věřila. Poslední článek řetězu, táhnoucího se napříč časem a dějinami, může jako jasné světlo úplňku odhalit dávno zapomenutou a nechtěnou pravdu, stát se příslibem nového života a dalších dnů.

ISBN 978-80-88672-00-5 Úsvit noci epub
ISBN 978-80-88672-01-2 Úsvit noci mobi

cca 425 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka 1 z e-knihy Úsvit noci:
Nyní, o dva měsíce později, jsem počtvrté během posledního roku opouštěla nemocnici Los Angeles memorial jako zázrakem živá a zdravá. I když slovo ‚zdravá‘ v mém případě znělo poněkud rozporuplně a ve své podstatě zcela pateticky. Přes celou řadu myslitelných testů, jimiž jsem si byla nucena projít, žádný z nich nedokázal nalézt v mém těle ani stopy po čemkoli, co by mohlo alespoň náznakem vysvětlit obludné svalové křeče, které postihovaly každý centimetr mého těla někdy i na celé hodiny. Nebo alespoň do chvíle, než mi některý z lékařů vpíchnul injekci s uvolňující a zároveň zklidňující látkou. Tíha z mých prsou a žaludku se vytrácela stejně tak pozvolna jako tisíce neexistujících ohnivých mravenců zpod mé kůže, jak přicházel pod vlivem léků spánek. S vědomím vlastní bezmocnosti jsem se zmohla pouze na hořký úsměv, když se tlustými okenními tabulemi tlumený jekot ambulance od nás vzdaloval kamsi do centra města.
„Jsou čím dál častější,“ pravila jsem odevzdaným hlasem. „Mezi prvním a druhým uběhlo pět měsíců. Od druhého ke třetímu jen tři. A ten poslední -“, pomalu a dlouze jsem nosem nasála klimatizovaný nemocniční vzduch. „Jen tři týdny, paní doktorko.“
„Možná se jen více přepínáte, Elleno.“ Dotkla se povzbudivě prsty mého ramene. „Čím více na vás nemoc doléhá, tím více se sama sobě snažíte dokázat, že zvládnete totéž, co před ní. Unavujete se. A tím jí vlastně hrajete do karet.“
„Říkáte to tak jistě, jako kdybyste měla alespoň tušení, co ty záchvaty způsobuje.“
Štiplavý tón mého hlasu zřejmě způsobil, že její ruka sklouzla z mé paže až do úkrytu kapsy jejího zářivě bílého tříčtvrtečního pláště, pod nímž se ukrýval volný a jednoduchý tmavomodrý lékařský komplet. Kalhoty se šňůrkou v pase a triko s krátkým rukávem.
„Máme k dispozici moderní postupy a špičkové vybavení. Ale i přesto jsme také pouze lidé, Elleno. Kdybyste alespoň přistoupila na možnost, kterou jsem vám navrhovala.“
„Baltimore?“
„Ano,“ téměř neznatelně přikývla. „Jedno z oddělení tamní nemocnice se specializuje na podobná onemocnění a já jsem přesvědčena...“
„Podobná onemocnění?“ Jízlivě jsem zopakovala slova, jež před malou chvílí sama vyřkla. „Za poslední rok jsem tu strávila téměř čtyři měsíce v kuse, paní doktorko. Nechala vás dělat cokoli, jen abyste přišli na to, co se to se mnou děje. Ještě dnes ráno jsem si od vás vyslechla, jak vás samotnou mrzí, že jste doposud nezjistili, co ty záchvaty způsobuje. A teď zde hovoříte o podobných onemocněních. Nikdo z vás vlastně neví, co se to v tomhle zatraceném těle děje a proč. Takže mi prosím vás řekněte - proč bych měla jezdit na východní pobřeží? Proč se mám upírat k další falešné naději? Zvláště teď, když má pojišťovna odmítá hradit další vyšetření?“
„Elleno,“ znovu ke mně natáhla svou ruku. Tentokrát jsem instinktivně ustoupila o krok dozadu tak, aby se mne nemohla dotknout.
„Ne, paní doktorko. Myslím, že věci necháme tak, jak jsou. Konečně, vy sama říkáte, že lékaři odvedou jen polovinu práce. Tu druhou musím dokázat pacient sám. Vy jste dělali, co umíte. A teď nechte zase mě, abych dokončila tu druhou část.“ Pohlédla jsem ji zpříma do očí, nežli jsem dodala klidným a pevným hlasem: „Sama.“
„Nemyslíte tím snad, že se vzdáte bez dalšího boje?“ Vyslala ke mně spolu s otázkou neméně tázavý pohled.
„Možná jsem už jen unavená a chtěla bych opět začít normálně žít. Alespoň, pokud to bude jen trochu možné.“
„Takže?“
„Sbohem, doktorko Greenová.“
„Obávám se, že spíše na shledanou, Elleno.“
Její poslední slova pouze prolétla kolem mých uší jako závan větru. Nepronikla však jimi až do mé mysli. Odmítala jsem přijmout vidinu dalších desítek vyšetření a nepočítaně měsíců strávených z mého života v nemocničním pokoji. Rozhodným krokem jsem kráčela chodbou do haly s výtahy. Nastoupila do prvního, který na patře zastavil, aniž bych stiskla příslušné tlačítko na hladkém, chladném, kovovém panelu.

Ukázka 2 z e-knihy Úsvit noci:
Mladý šlechtic ji chlácholivě objal jednou svou paží okolo štíhlých, a přesto silných ramen.
„Alespoň pro začátek. Dokud nebudeme oddáni, má nejdražší.“
„Proč ta komedie, Amaury? Mám se snad stydět za to, že tato země je mým domovem?“
„Časy se změnily, to přece dobře víš.“
„Ano. Angličané, Francouzi i Španělé se v naší zemi roztahují jako choroba. Nic dobrého s sebou z Evropy nepřinesli.“
„A teď bys ještě chtěla dodat, že jsme jim v tom sami pomáhali.“ Usmál se roztrpčeně. „To už jsme přece spolu probírali mnohokrát, má milovaná Sanuye. To podstatné pro nás je, že jsme podporovali tu správnou stranu a z druhé, svým způsobem také správné, pocházíme.“
„Francie vyčerpala všechny své síly a musela se svých kolonií zde a v Kanadě vzdát. Anglie bez štědrých darů Filipa, Marca a pana ministra Le Chevyho své zdroje vyčerpala také. Přesto se domnívám, že ačkoli Francie klečící na svých kolenou se bude vzpamatovávat jen velmi těžko, Angličané se svých kolonií alespoň zde nebudou chtít vzdát tak snadno. Zvláště ne jejich král,“ povzdechla si. Štíhlými prsty jedné ruky odhrnula jemný závěs zakrývající okno kočáru a zvědavě si prohlížela pro Evropu zcela cizí, ba až exoticky vyhlížející ulici. „Poslední bašta francouzského odporu. Perla Nového světa. Jižní brána.“
„Ano, to vše je New Orleans.“ Nachýlil se k ní tak, že se jejich tváře dotýkaly. Něžně ji políbil na líce a věnoval ji úsměv přetékající láskou. „A proto je dobré se od něj držet trochu stranou.“
Odvrátila svou tvář od vyhlídky z kočáru zpět k němu.
„Není pro nás přece jen bezpečnější zůstávat skryti v jeho velikosti a nepřeberném množství tisíce cizinců? Jsi vikomt de Lusignan. Filip, markýz de Crue. Francouzi v jedné z posledních francouzských kolonií.“
„Patřící nyní již Angličanům,“ zašeptal jí do ucha a znovu ji laškovně políbil. „Mám naprostou důvěru ve Filipův bystrý rozum a Cornéliiny instinkty. Ty snad o nich pochybuješ?“
Po chvíli váhání zavrtěla hlavou.
„Jen nevím, co si zde počneme. Nejraději bych se pokusila vyhledat náš kmen.“ Když spatřila v
jeho tmavomodrých očích nevyslovenou otázku, rychle dodala: „Ne kmen Wanietů, kde jsem se narodila. Kmen kmenů, Amaury. Oyate oičagenů.“
Sevřel její dlaň ve své tak pevně, jako kdyby se bál, že každým okamžikem otevře dveře kočáru a vyskočí z něj.
„Kmen původních? Proč se k nim chceš vrátit, Sanuye? Nemiluješ mne již snad? Obáváš se, že se o tebe nedokážu postarat?“
„Nic takového, Amaury.“
„Tak proč tedy?“