Už se o mě neboj ekniha

Anotace e-knihy Už se o mě neboj:

Rozvedená Veronika to se svou dcerou rozhodně nemá jednoduché. Z důvodu vlastní nezralosti a jisté dávky sobectví jí v dětství nevěnovala tolik času a pozornosti, kolik by bylo potřeba a své pochybení si plně uvědomí příliš pozdě. Než najdou společnou řeč a život obou se vrátí do normálních kolejí, je Veronika nucena pohlédnout pravdě do očí a zjistit, že se její dcera živí nejstarším řemeslem na světě. Po celou dobu při Veronice stojí kamarádka Olinka, obdařená humorem a zdravým pohledem na život, která má velkou zásluhu na sblížení matky a dcery.

ISBN 978-80-88272-82-3 (epub)
ISBN 978-80-88272-83-0 (mobi)

počet stran: 150

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Už se o mě neboj:
Zhasla jsem lampu, protáhla se, koutkem oka jsem pohlédla na nástěnné hodiny. Deset večer. To je zase hodin! Naházela jsem použité tampony do koše a dovřela víčka krémů. Byla jsem opravdu unavená. Možná, že to je blížícím se jarem, možná si toho beru moc. Už před lety jsem si udělala rekvalifikační kurz na kosmetičku. Nyní mám třetím rokem pronajaté křeslo ve studiu nesoucím jméno Melánie. Prostředí je pěkné, kolektiv výborný, příjmy slušné. Jenže v mém případě už před lety začalo platit ono omílané, že s jídlem roste chuť. V práci trávím většinu času a večer pak počítám, kolik jsem zase vydělala. Když odečtu měsíční nájem a režii s výkonem mé profese spojenou, zůstává mi pořád docela slušná částka.
„Tak ahoj, užij si večer,“ houkla na mne kadeřnice Adéla.
„Padej domů, Jezinko,“ usmála jsem se na ni.
Adélu, na rozdíl ode mne, doma nikdo nečekal. No, na rozdíl ode mne… Mám dceru Šárku. Zanedlouho jí bude osmnáct a učí se servírkou. Seděla jsem s pocitem vyždímaného citronu a ponořila se navzdory pozdní hodině do vzpomínek. Vdávala jsem se mladá, bylo mi necelých dvacet. Manžel Ríša pracoval jako číšník a o peníze u nás nouze nebyla. Byl rád, že má vedle sebe atraktivní ženu a byl také rád, že se věnuji jenom jemu. Pracovala jsem v kanceláři, jeden můj den byl šedivější než druhý. Ríša byl pro mě má láska, můj koníček, mé všechno. Nedočkavě jsem každý den odpoledne koukala na hodiny a sotva udeřila čtvrtá, nic mě v práci už nezadrželo. Zakládala jsem si na krásně prostřeném stole, na večeřích pro dva. Díky Ríšovým příjmům jsem si mohla ledacos dovolit. A tak jako někdo sbírá známky, já sbírala spodní prádlo. Ty večery! Ach, ty stály za to! Pak se narodila Šárka. Po třech letech mateřské jsem šla zpátky do kanceláře. Zub času se zanedlouho potom podepsal i na našem vztahu a mě přestal můj dosavadní život uspokojovat. Od jedné kamarádky jsem
se dozvěděla o možnosti rekvalifikace a neváhala jsem ani vteřinu. O zákaznice jsem neměla nouzi, nestačila jsem se najednou divit, kolik si můžu vydělat.
„Nepřeháněj to, kotě,“ domlouval mi Ríša, „peněz vydělám dost, nemusíš se tak honit.“
To mohl povídat vrabcům na střeše. Nacházela jsem uspokojení ve vydělávání peněz a stala se slepou a hluchou. Když jsem procitla, bylo už pozdě. Ríša se odstěhoval k Radmile, požádal o rozvod a já zůstala se Šárkou sama. Teď už vydělávání nebylo jen o touze po penězích, o snaze něco si snad dokázat. Teď se mi každá koruna hodila. Šárka měla vždycky to nejlepší, co mohla mít. Čas, který jsem jí nevěnovala, jsem nahrazovala materiálními statky. Oblečení měla jen značkové, na co ukázala, to měla. A když šla do učení, bylo pak na všechno pozdě. Zrovna tak, jako když jsem prokoukla s Ríšou. Výchova se mi zcela vymkla, ze Šárky se stalo svéhlavé děvče, které mě naprosto nebralo vážně. Do toho náhle zemřela moje maminka, měla jsem na krku nezletilou nevychovanou dceru a nepříliš schopného samostatného života stárnoucího tatínka.
Zatřásla jsem hlavou, málem si promnula oči. Jej, ještě ne, ještě jsem nalíčená. Převlékla jsem se do černé kožené sukně, která víc ukazovala, než skrývala, natáhla elastické triko, posbírala jsem věci a pak už za sebou otočila vypínačem.
„Ahojky Veru, dnes ses ani nestavila na solárku?“ hlaholila na mne z recepce příjemná blonďatá Monika. „Nebo jsem tě přehlédla?“
Zakroutila jsem hlavou: „Dnes ne, Moni, nějak nestíhám.“
„To si nesmíš tak brát, stejně těm babám nový ksicht nevyrobíš a vzdělání na plastického chirurga nemáš.“
Docela mě rozesmála. Vypila jsem si u ní skleničku ovocného džusu. „Zítra přijdu tak kolem desáté, paní Blažkovou mám na půl jedenáctou, to v pohodě stihnu.“
„Co se to s tebou děje? Nejsi nemocná?“ koulela očima.
„Proč?“
„Jindy jsi tu skoro první. Občas mám pocit, jestli na tom nejsi už jako ti důchodci, co nemohou dospat.“
„Neboj, beruško, spánkový deficit doháním o víkendech. To si zalezu jak medvěd brtník a spím, spím a spím.“
„Ty taky někdy spíš? To mě tedy překvapuješ.“
Usmála jsem se a zamávala jí. Před studiem jsem usedla do svého malého fordíka a vyrazila domů.
Dost jsem se podivila, že v pokoji se svítí. Že by Šárka byla doma? Že by zrovna někde netrajdala, nepopíjela se svými kamarády? Než jsem stačila otočit vypínačem v předsíni, cosi se mi připletlo pod nohy a já měla co dělat, abych udržela rovnováhu. Srazila jsem z ratanového stolku kelímek s tužkami a telefonní aparát, který tím utrpěl dočasnou hluchotu. No co, pomyslela jsem, mám mobil. Spíš mě v tu chvíli zajímalo, který duch za tu nehodu může. Když se mi na druhý pokus podařilo rozsvítit, v rohu se krčilo chlupaté COSI a temně na mě vrčelo.
„Co to je?“ zděšeně jsem výskla.
„Vrrrr!“ ozvalo se z kouta spíš vyděšeně než výhružně.
Dveře od pokoje se otevřely, v nich stála Šárka. Obleček, který měla na sobě a který víc, než noční úbor ještě neplnoleté slečny připomínal Adamův fíkový list, jsem pro tu chvíli nekomentovala, stejně jako její červený přeliv na hlavě.
„Maminečko moje zlatá, to je Jesika. Že je krásná, viď?“
Rudá kola se mi roztančila před očima. Nebylo pochyb, že až to malé a chlupaté, co nazývá Jesikou vyroste, bude z toho pes. Teď to ještě pořád vypadalo jako obživlá plyšová hračka.
„Jesika,“ vykoktala jsem.
„No, Jesika, maltézáček. Že je krásnej, mamulinko moje?“
Vzdychla jsem a plížila se do kuchyně, abych se napila vody dřív, než omdlím.
„A co my budeme dělat se psem?“ dosedla jsem na kuchyňskou židli.
Ze stolu na mě výsměšně koukal okoralý chleba, zelený salám, rozlitý džus a kus uzenáče, který, jak se mi zdálo, na mě mrknul vypouleným okem.
„No mamulinko moje,“ lísala se Šárka tak, jak to svedla jedině ona, „Jesika s námi bude bydlet. Bude spinkat v postýlce, bude s námi všude chodit.“
Se mnou bude spát v posteli, se mnou bude všude chodit, chtělo se mi Šárku opravit, ale hlásku jsem ze sebe nedostala. Pak jsem se opravdu naštvala. Jak jsem Šárku znala, pejsek nakonec nejspíš praskne, než by ho vyvenčila, po případné hromádce určitě raději vykrouží piruetu, než by ji uklidila. Bylo mi jasné, že na mě Šárka nastražila past. Vztek se mnou cloumal. Je tak nezodpovědná! Do školy dochází jen občas, a to za účelem, aby na ni učitelé nezapomněli. Vůbec nepřemýšlí a kouří jednu za druhou. Jeden týden má vlasy červené, druhý modré, pak případně vůbec žádné. Dobrá, je to její život a já už kromě výchovných řečí nezmůžu vůbec nic. Ale jak k tomu přijde ten malý chlupáč? Zvířata miluju, pejska jsem si vždycky přála, ale uvědomovala jsem si, že při mém stylu života by to byl chudák. Tak. A teď je tu.