V tajnosti ekniha

Anotace e-knihy V tajnosti ze série Tajemství:
Stela Mexnerová nepatří zrovna mezi věhlasná novinářská esa, navíc dostala po jedné neúspěšné kauze výpověď. Ke své práci se samozřejmě hodlá vrátit, což by jí mohla umožnit záhadná nahrávka, kterou jí někdo vhodil do schránky. Jde totiž o záznam vraždy, úzce související s Richardem Berkou. Tajemným mužem, kolem něhož záhadně mizí lidé, včetně jeho dcery a manželky.
Využije situace a rozhodne se účastnit přijímacího pohovoru na pozici Berkovy asistentky, aby mu mohla být nablízku. Akce však končí neúspěchem. Podporu nečekaně nalezne u bývalé kolegyně Zuzany. Ta jí nabízí nejen pomoc, ale zároveň i jinou alternativu: stát se Berkovou milenkou. Za normálních okolností by to mohlo být snadné, jenomže Stele se plete do cesty jedna komplikace za druhou. Navíc při odhalování Berkovy minulosti zjišťuje, že je možná všechno úplně jinak…

ISBN 978-80-88483-51-9 V tajnosti/ Vanda Tomasová epub
ISBN 978-80-88483-52-6 V tajnosti/ Vanda Tomasová mobi

cca 920 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Série Tajemství:
1. díl V mlze - lze objednat zde: https://www.petunky.cz/v-mlze-ekniha/
2. díl V temnu - lze objednat zde: https://www.petunky.cz/v-temnu-ekniha/

Ukázka 1 z e-knihy V tajnosti:
„Proboha, tys mě vyděsil!“ udělám krok vzad ve chvíli co otevřu dveře a Marek stojí přímo přede mnou. Vypadá jinak než jindy, sklesle. Jeho bojovná nálada z posledních dní, jako kdyby opadla.
„V klidu, už tě nehodlám děsit,“ odpoví s podivně rezignovaným tónem a rukama vraženýma hluboko v kapsách. „Promluvíme si?“ upírá ke mně prosebně modrošedé oči. Na čele se mu tím vytvoří jemná mimická vráska, kterou záhy překryje pramen špinavých blond vlasů. Vždy je měl krásně husté a já milovala ty chvíle, kdy jsem do nich mohla láskyplně zajíždět rukama. Jak je to vlastně dlouho, co mi dovolil, počechrat ho ve vlasech? Už nevím. Teprve nyní mi dojde, jak se za poslední čas změnil. Je pohublý, má tmavé kruhy pod očima, propadlé tváře zdobí několikadenní strniště. Vždy byl pečlivě upravený, oholený, vymydlený. Jeho dokonalá image vzala řádně za své.
„Jistěže si můžeme promluvit. Nějaké trable v práci?“ Přistoupím na Markovu žádost a nadhodím první téma, co mě záhy napadne. Můj muž je úspěšný právník, firma šlape na jedničku. Ovšem vzpomínám, jak onehdy zmínil jakýsi neúspěšný projekt, možná těžký případ, něco v tom smyslu.
Pravdou je, že právě díky jeho zaměstnání, nemusíme počítat každou korunu a já si směla doma válet šunky, aniž bych trpěla výčitkami, že nedokážu přispět do rodinného rozpočtu. Moje skromná výplata nikdy nebyla tak docela potřeba. Oproti Markovým příjmům šlo v tomto případě vždy jen o skromnou almužnu.
„Ne…, v práci je vše v pohodě,“ odpoví cestou do obýváku, kde usedneme naproti sobě.
„Tak mluv,“ pobídnu ho s náznakem jemného úsměvu.
„Jak ti dopadl pohovor?“
„Vlastně… nijak, přišla jsem pouze do počtu. Než na mě došla řada, bylo rozhodnuto,“ přiznám s ostychem a pokrčím rameny. On je příliš úspěšný na to, aby měl vedle sebe neschopnou ženskou. Prohry a nezdary před ním ventiluju značně nerada.
„Jasně, chápu. Nevěš hlavu, jednou to vyjde.“
„Určitě, ale o tom asi mluvit nechceš.“
„Ne, nechci…“
„Takže? Oč jde? Povídej.“
„Neříká se mi to snadno, Stelo,“ uhne náhle pohledem, vstane z pohovky a jde stejně jako Berka, koukat ven z okna.
„Pak asi tuším, co chceš říct.“
„Myslíš?“
„Jde o rozvod, že ano?“ Bez odpovědi se po mně ohlédne. Jeho oči mluví za všechno. Bylo otázkou času, než na slova o konci našeho manželství dojde.
„Jo, o rozvod,“ přisvědčí sklesle. „Mezi námi…“
„Kdy se mám odstěhovat?“ přeruším ho a hlas se mi podivně zhoupne.
„Jsi tak rozumná. Možná až příliš.“
„Mám na vybranou?“
„Asi ne. Už příští týden se ke mně nastěhuje Denisa s Elou,“ přizná obratem a vysloví nějaká dvě neznámá jména, z čehož jasné vyplývá, kolik toho o svém muži nevím. Ale z jeho chování bylo přece zřejmé, že má bokovku. Ta myšlenka mi prolétla hlavou nesčetněkrát. Důvodem byly především Markovy věčně pozdní příchody, absence volného času, dlouhé pracovní cesty. Každý z nás si žil po svém. Já mu dávala dostatečný prostor i volnost.
„Kdo je Denisa s Elou?“ položím víceméně řečnickou otázku.
„Denisa je má přítelkyně a Ela moje dcera. Budou jí dva roky,“ vyklopí bolestivou pravdu bez zábran. Tak on má dítě s jinou?! Dítě, které se mnou nikdy nechtěl? Dokonce zašel tak daleko, že mě před pěti lety poslal na potrat! Proč, ksakru? Z toho zjištění mám slzy na krajíčku, protože to byl především Marek, kdo netoužil mít závazky větší, než je potřeba a přesvědčoval mě o tom, že děcko by nám oběma bylo nepříjemnou překážkou v rozjeté kariéře. „Vím, na co teď myslíš, ale…,“ dodá ještě po chvíli, jenže já nechci poslouchat jeho vysvětlení, ani výmluvy.
„Prosím, mlč. Nebudu ti dělat problémy. Bez obav.“
„Já vím, že ne. Nechám ti svoje auto, ten zrenovovaný byt po babičce a vyplatím tě.“
„Ach, jsi tak… štědrý a… šlechetný,“ vyjede mi z úst ironická poznámka.
„Bylas mou ženou nejlepší roky svého života, zasloužíš si…,“ větu nakonec nedopoví, zřejmě sám tuší, jak hloupě ta slova zní.
Slzy se naráz derou ven jako lavina, proto prudce vstanu a nakráčím do šatny balit věci. Na nějaké hádky nemám dnes sílu, nač plýtvat časem i energií. Rozhodnuto bylo přece dávno. On má novou rodinu, především úplnou, a já jsem…? Co vlastně jsem? Jen jeho žena na papíře, ne v srdci, ne v životě.
Když mám kufry téměř sbalené, zaslechnu pípnutí mobilu, přišla esemeska. Třeba píše Zuzana ohledně Berky, přijde mi na mysl. Abych se neupínala pouze k rodinným problémům, jdu kouknout, kdo si vzpomněl, že vůbec existuju.
„Máš dneska čas?“ stojí ve zprávě, ale Zuza to není.
„Snad…,“ odpovím bezmyšlenkovitě a skoupě. Ano, stejně jako Marek mám přítele, víceméně jde sotva o milence. Nehledala jsem ho. Náš vztah přes postel vyplynul z náhodného setkání a okolností. Tenkrát nedalo velkou práci podlehnout. Kývnout na občasnou schůzku bez velkých výčitek, bylo vzhledem k mizérii v manželském svazku, velice snadné.
Jde o muže, o němž téměř nic nevím. Ani mě příliš nezajímá, snad jen to božské obří nádobíčko, co ukrývá v rozkroku. Ve skutečnosti mezi námi o nic nejde. Je to pouhopouhé postelové vzplanutí bez závazků, příslibů a plánů do budoucna, protože jsem taky jen člověk, který potřebuje kapku něhy, objetí, pocit, že na něj občas někdo čeká. Bez těch maličkostí si připadám neúplná. Taky existuje možnost, že si to jen namlouvám, protože není jiné volby.
Každopádně Marek nečekal nikdy, jen já na něho a pak? Vždy došlo akorát na hádku, naše soužití se stávalo den za dnem více ubíjejícím. Vlastně je správné tu frašku konečně ukončit. A správné je nyní i to, nemít spolu dítě. Rozchod bude snazší, pro oba. Ne, pro všechny čtyři. Krom domu, nemáme vůbec nic společného. Markova nabídka je víc než velkorysá. Proto na ni přistoupím bez podmínek či protestů. Zrada sice bolí, ale dramatizovat vzniklou situaci nikomu neprospěje. Je potřeba uvažovat racionálně, zahnat chmury i zlobu, nač mu hatit plány. City k manželovi s léty značně ochladly, v srdci je podivně prázdno a zásluhy neseme jistě oba.
„Nechceš to upřesnit?“ přijde po chvíli další zpráva.
„Dobře, v kolik?“
„V sedm, tam jako obvykle?“
„OK, budu tam,“ odsouhlasím stručně a mobil pohodím na odkládací stolek. Tou dobou vejde do dveří šatny i Marek.
„Tady máš klíče od auta i od bytu. Mrzí mě…“