Ve stínu slunce ekniha

Anotace e-knihy Ve stínu slunce
Savojský vévoda Marco Basilio D'Acaia je na útěku před svým úhlavním nepřítelem a společně s dcerou najdou nové útočiště na zámku Longecourt, kde sídlí jejich přítel Filip Bertrand d'Crue, markýz z Dijonu, jeden z nejbližších poradců francouzského krále. Před lety se však místo stalo také úkrytem pro dva urozené sourozence, kteří nevnímají nově příchozí jako přátele. Marco neřeší pouze nepřátelská hrabata, ale také rozmary své dospívající dcery a nepovzbudivé zprávy od sestřenice Cornélie. Když si Filipa k sobě povolá samotný král Ludvík XV., podezření se ukážou být mnohem závažnějšími, než se zdálo. Nejbližší společníci koruny se ocitli pod vlivem neteře Ludvíka, princezny de Condé. Skutečná identita její tajemné blízké přítelkyně vzbudí velké obavy, zrovna tak i markýz Le Gray, jehož spojenci ovlivňují dění nejen na královském dvoře ve Versailles, ale i v Londýně. Obě mocná království proti sobě začínají opětovně obracet hlavně zbraní. A posléze se odhalí mnohá další tajemství. Román z období vlády krále Ludvíka XV., odhalení skryté pravdy vnitřních bojů o moc v království.

978-80-88483-90-8 Ve stínu slunce epub
978-80-88483-91-5 Ve stínu slunce mobi

cca 480 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Ve stínu slunce:
Devět úmorných dnů převážně strávených na cestě v kočárech jim trvala cesta ze Zvíkovského panství hluboko v nitru Habsburské říše až sem. Dopoledne toho dne, kdy se již zdálo, že nudou a netrpělivostí zkoušená Emílie Jana svými nehty rozpárá každou nit polstrovaného sedadla, se před nimi otevřela lesy vonící nížina panství Dijon.
V chudobě tonoucí venkov byl ostrým kontrastem všech překrásných šlechtických sídel a usedlostí, jež míjeli od chvíle, co přejeli hranice říší. Chudina dřící se na panstvích svých pánů od slunce východu do setmění. Děti téměř nahé, muži a ženy oděni do čehosi, co by se více slušelo nazvat potrhanými hadry nežli šatstvem. I to byla jedna z mnoha tváří země, jejíž předchozí král sám sebe nazýval králem Slunce, ten současný zase králem z Boží milosti. Jedny obklopovalo bezbřehé moře přepychu a marnotratnosti. Druhým byly sestrami bída a bezmoc.
Pohled na krajinu z okna dveří kočáru ji přestal zajímat, a tak obrátila svou pozornost k zamyšlené tváři otci, který si rukou ohnutou v lokti podpíral bradu usazen na sedadle proti ní.
„O čem přemýšlíte, otče?“, otázala se znuděně.
„O tvé matce, Emílie,“ odpověděl a s povzdechnutím se na ni usmál.
„Někdy vám opravdu nerozumím,“ zamračila se. „Všechno je to její vina. Kdyby byla jen trochu více rozumná, mohla zde být s námi. Odmítla vše, co jste jí nabízel. Pohrdla láskou vaší i mou. Jsem ráda, že už její přítomnost nebudu muset nikdy snášet.“
Naklonil se k ní tak náhle a s natolik hrozivým výrazem tváře, až se přimáčkla do měkkého opěradla jako vylekané ptáče.
„Už nikdy přede mnou o své matce takto nemluv. Vždy tě milovala více než cokoli na světě. A nebylo nic, co by ti dokázala odepřít. Ani netušíš, jak mnoho jsem jí ublížil. Jakých činů jsem se dopustil jen proto, abych ji získal pro sebe. A i když jsem se domníval, že to vše mohu odčinit tím, co jsem se pro ni chystal vykonat, nyní již vím, že jsem lhal sám sobě.“ Vzal ruku své dcery do své, a když zavíral oči, přitiskl si ji na tvář. „Ať už mezi mnou a tvou matkou došlo k čemukoli, nakonec to vše přece jen přineslo to nejlepší z nás obou.“
„Nezlobte se na mne, otče. Nikdy jste mi vy, mamá, ani Její Jasnost, kněžna Eleonora nepověděli vše. Mnohé si musím pouze domýšlet. Ale jak jste sám řekl, ať se mezi vámi stalo cokoli, ona je jednou z nás. Měla zůstat s námi.“
„Tvá matka je jednou z nás jen z polovice. Její otec, hrabě Černín, byl jen obyčejný člověk. To její matka, tvá babička, byla jednou z nás. Přesto to po celý svůj život odmítala. A po všem, čím tvá matka musela ve svém životě projít, co musela protrpět, nemohu jí mít její odpor ke mně za zlé. Jsem si jistý, že kdybys tak neústupně netrvala na tom, že odjedeš se mnou, byly byste si nyní mnohem bližší.“
„Ale ona by se nikdy nesmířila s tím, že já přijala to, kdo jsem. Vždyť je to velký dar. Dar, který ona odmítá přijmout. Dříve či později by právě rozdílnost našich rozhodnutí bylo tím, co by nás od sebe vzdálilo,“ pravila nezvykle skleslým hlasem.
„Snad máš pravdu,“ vzdychl a opět nechal svá záda dopadnout do opěradla. „Zatracený Filip Bertrand, chce nás snad vláčet na druhý konec Evropy?“
Výhled z kočáru zakryly zelené koruny stromů rostoucí po obou stranách cesty.
Ani si nepovšimli chvíle, kdy oba kočáry sjely z prašné cesty táhnoucí se krajem vesnice dál na město Dijon.
„Že bychom již byli konečně na místě?“ ptala se více sama sebe nežli svého otce a vystrčila hlavu z okénka. Jen malý okamžik poté se alej stromů lemující cestu rozestoupila a před ní se otevřel výhled na vskutku krásný zámek. Rumělkově červené a bílé zdi čtyř kulatých věží se tiskly ke dvoupatrové, překrásné stavbě ve tvaru písmene U. Modročerné, vysoké střechy vynikaly proti modré obloze právě tak, jako zářivé barvy na zdech zámku proti hladině umělého jezera, na němž celý zámek stál.
„To je nádhera,“ hlesla zasněně, když oba kočáry zastavily u schodiště zdvíhajícího se přes vyvýšený břeh jezera, porostlý záhony květin a keřů, ke kamennému mostu.
Samotný most pak vedl k obloukovité terase se skleněnými tabulkami prosklenými vstupními dveřmi do zámku. Obě jejich křídla se rozevřela a ze zámku pospíchal na tucet sloužících, aby uvítali svého pána a jeho vážené hosty.
„Tedy jednu věc vám Francouzům nelze upřít, Filipe,“ pravil se zájmem si prohlížejíc zámek Marco Basilio d´Acaia, když společně se svou dcerou a markýzem d´Crue stoupal po schodech.
„Jen jednu? A která to je?“ zasmál se pobaveně markýz.
„Váš vkus pro krásné věci.“
„A nejen pro krásné věci,“ odvětil s lišáckým pohledem a mrknul při tom na svého přítele okem, aby se dovtípil.
„Vítejte opět doma, pane markýzi,“ uklonil se před nimi drobný muž ve slušivých šatech zámeckého správce a zbytek služebnictva následoval jeho úklony.
„Richarde,“ položil mu přátelsky svou paži okolo ramen markýz. „Jsou pokoje připraveny pro naše vzácné hosty?“
„Tak jak jste si ráčil přát, milosti.“
Spokojeně jej poplácal dlaní po rameni, nežli se obrátil ke služebnictvu.