Začít znova ekniha

Dvanáct příběhů, které se s menší či větší obměnou mohou přihodit každému z nás. Humorné, dojemné i těžko uvěřitelné děje, které píše sám život.

ISBN 978-80-88272-96-0 (epub)
ISBN 978-80-88272-97-7 (mobi)

počet stran: 176

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z knihy Začít znova:

Modelka

„Miláčku, za dvě hodiny jsem doma s návštěvou. Je to můj šéf a dobře víš, že jen na něm záleží, jestli to dobře placené místo dostanu já, nebo Karel. Připrav nějaké pohoštění a dej si, prosím, záležet.“
Tak to byl gól. Právě jsem se pohodlně natáhla na pohovku s příjemnou rozečtenou knížkou. Manžel se svým telefonátem mi skočil do napínavého děje. Ale jelikož si Viktor vždycky považoval, že si poradím v každé situaci, knihu jsem odložila a opravdu v tom šibeničním termínu stačila uklidit, seběhnout do Večerky, nakoupit, připravit pár obložených mís a jednohubek. Po uplynutí dvou avizovaných hodin skutečně před domem zastavila reprezentativní limuzína. Uvítala jsem v našem bytě nejen Viktorova šéfa, ale též jeho manželku, paní Ilonu. Zhruba po hodince muži zavedli řeč na fotbal a další čistě mužská témata. Povídala jsem si s paní Ilonou, která byla nejen neobyčejně krásná a milá, ale též chytrá a zábavná. Záhy jsem se dozvěděla, že vlastní modelingovou agenturu a tato práce že ji velice baví.
„A vy jste nikdy neuvažovala o dráze modelky?“ nenuceně se mne zeptala a dodala:
„Výšku na to máte, jste zajímavý typ, ale to vám určitě neříkám nic nového?“
Maličko mne uvedla do rozpaků.
„To mne tedy opravdu nikdy nenapadlo. Nakonec, teprve nedávno jsem dokončila vysokou školu a učení bylo až nad hlavu,“ vysvětlovala jsem.
„Mohu se zeptat, kolik vám je let? Vypadáte velice mladistvě.“
„Před týdnem jsem oslavila dvacáté čtvrté narozeniny. Jsem o šest let mladší než Viktor,“ řekla jsem po pravdě.
Paní Ilona se odmlčela, dělalo to na mě dojem, jako by vybírala slova, jak mě přesvědčit, protože si mě pořád prohlížela a tajuplně se usmívala. Nechtěla jsem před ní vypadat jako ťulpas, ještě aby si tak myslela, že má Viktor vedle sebe husičku, pomyslela jsem si a v pauze, která se protahovala, jsem podotkla:
„Mluvíte o modelingu - není téměř časopis, v němž by nebyla zmínka o modelkách. Z toho, co jsem četla, jsem získala pocit, že aby byla modelka úspěšná, měla by s profesí začít už v peřince.“
Paní Ilona se též usmála a konečně promluvila konkrétněji. Prý se její agentura specializuje především na módu pro moderní pracující ženy a mě že už vidí v pěkném kostýmku na obchodní jednání.
„Je tu jen jeden maličký problém,“ udělala malou odmlku, poodstoupila ode mě, zaměřila svůj zrak na můj pas a na mé boky a pokračovala:
„Jste přesně ten typ, který potřebuji, jen by to chtělo, pokud se pro spolupráci rozhodnete, zhubnout tak dvě – tři kila. Z vlastní zkušenosti vím, že to chce trochu úsilí, ale není to nemožné. Co říkáte?“ zářivě se na mne opět usmála.
Dohodly jsme se, že se jí za dva měsíce ozvu, jak na tom jsem a pak že se domluvíme na konkrétních podmínkách spolupráce.
Když pozdě večer návštěva odešla, vyprávěla jsem, trochu rozpačitě, o nabídce paní Ilony Viktorovi.
Byl tím nadšený, což mne překvapilo. Dosud mne chtěl mít jen pro sebe. Proto jsme zatím neuvažovali ani o dětech. Domnívala jsem se, že vzhledem k tomu, že jeho práce je časově náročnější než moje, v tom vidí možnost mého zabavení se.
V posteli se ke mně přitulil: „A to víš, že by mi dělalo moc dobře, kdyby byla moje žena modelkou?“
„Ovšem pouze na vedlejšák!“ upozornila jsem ho, „mám svou práci v cestovní kanceláři moc ráda.“
„Jasně, miláčku, na vedlejšák. Kde je ale psáno, že to nemůže být jindy jinak? Jsi krásná, umíš dva světové jazyky, jen se prosadit“
„Viktore, ale musím zhubnout, alespoň tři kila,“ rozpačitě jsem zašeptala a on vůbec nebyl proti. Naopak. Sdělil mi, že si to vždycky myslel, ale nechtěl mi to říkat.
Přiznám se, že mne to poněkud ranilo. On si vůbec neuvědomil, že se mě dotkl slovně a začal se mě dotýkat fyzicky a to tak, že jsem na jeho kritiku mé postavy zase zapomněla. Usínali jsme jako dva nejzamilovanější lidé.
První, co jsem v příštích dnech udělala, bylo přehodnocení mého jídelníčku. Přečetla jsem v neuvěřitelně krátké době množství odborné literatury, přesně jsem si spočítala kalorie, které mohu denně přijmout. Den jsem začínala půlhodinovou ranní rozcvičkou, večer jsem se další půlhodinu zmítala na rotopedu a za tmy vyrážela běhat po sídlišti. V zaměstnání jsem svůj oběd, skládající se zpravidla z trochy zeleniny a jogurtu, zdolala během pěti minut a zbytek času, na oběd vymezeného, jsem věnovala rychlé chůzi ulicí, kde bylo mé pracoviště.
Už za tři týdny jsem zaznamenala úspěch. Kilo a půl bylo dole! Radost z toho mi kazilo trochu jen to, jak moc mne Viktor sledoval a pozoroval a v posteli jsem se místo něhy, dočkala proslovu o špecích na mých bocích. Nejprve jsem jeho názor nesdílela.
„Viktore, měřím sto osmdesát centimetrů a myslím, že šedesát dvě kila k mé výšce budou tak akorát. Takže ještě kilo a půl a je to!“
„Ne, miláčku, nechci tě rozzlobit, ale nezáleží na tom, co ukáže váha, ale co vidí oko! Podívej, když se trochu ohneš! Máš kolem těla sklad pneumatik.“
„Ale to má přece každý a nemusí být tlustý!“ bránila jsem se.
Marně. A tak jsem přitvrdila. Denně jsem cvičila dvě hodiny a nejedla skoro nic. Zanedlouho jsem zhubla nejen o další kilo a půl a byla tím na paní Ilonou požadované váze, ale během dalších dvou týdnů bylo další kilo dole. A Viktor pořád nebyl spokojený a nebyl večer, kdy by k mému tělu neměl připomínky.
„Možná,“ zadumaně na mne pohlédl, „možná by ti dost slušel sestřih a takový ten mahagonový přeliv.“
Nestačila jsem se divit, jak by mne najednou vylepšoval a měnil. Přitulil se a začal mne hladit přesně tak, jak to mám ráda. Zavřela jsem oči a oddala se jeho laskání, v příjemném očekávání věcí příštích. Na mém břiše se jeho ruka najednou zastavila.
„Tak takhle tou modelkou tedy nebudeš. Copak to tu máš?“ štípal mne do břicha, snažíc se chytit mne za špečík, který tam nebyl. Zanedlouho jsem z toho byla tak rozhozená, že mne vše, co mne do té doby bavilo, bavit přestalo, špatně jsem spala a neustále se pozorovala, jestli to, co říká můj milovaný Viktor, není nakonec pravda. Paní Iloně jsem se neozvala. Vážila jsem padesát pět kilo a začínalo se mi zdát, že to tak, jak on říká, opravdu je. Nejprve jsem mu měla velice za zlé, že proto, aby měl ze ženy modelku, mě tak trápí. Ovšem tak, jak ta pověstná kapka nakonec ďolík do kamene vyhloubí, dennodennímu Viktorovu opakování, kde a jaký faldík či špečík mám, jsem nakonec úplně uvěřila. Moje tělo mě zradilo! Vůbec není tak pěkné a štíhlé, jak jsem si myslela. Večer co večer jsem hleděla do zrcadla, které mým očím vracelo obraz vysoké obtloustlé ženy! A ke všemu mi začaly padat vlasy. No to bych byla pěkná modelka! Budu se tak leda moci věnovat profesionálnímu strašení na nějaké zřícenině. Navíc jsem poprvé v životě nedostala menstruaci. Bože, já budu mít dítě a jestli bude tak šeredné a tlusté jako já, no tak to snad nepřežiju. Vůbec ne naladěná jako šťastná nastávající maminka jsem zašla ke svému gynekologovi. Nejprve mne vyšetřil, ale připadalo mi, že se na mne dívá nějak divně.
„Nezhubla jste nějak moc? Kolik vážíte?“ podíval se do karty.
Suverénně jsem mu to sdělila. Jeho údiv v očích byl nehraný.
„Vy jste nějak, ehm…nemocná?“
„Ne, proč bych měla být nemocná? Jsem prostě tlustá, tak hodně sportuji a zdravě jím.“
Zaregistrovala jsem pochybovačný výraz v očích ženské sestry. To víš, ty káčo jedna tlustá, vypadáš nemožně, jsi samé sádlo. Závidíš, co? V duchu jsem s ní rozprávěla.
„Jste dospělá žena, navíc vzdělaná. Mohla byste vědět, že takový úbytek váhy je příliš velký. Vzhledem k vaší výšce…“
Velmi mne to rozzlobilo. Co mi bude, dědek jeden plesnivej, mluvit do života?
„Tak jak jsem na tom? Jsem těhotná, nebo ne?“ zvýšila jsem hlas.
„Ne, těhotná nejste, ale jste nemocná. Zahráváte si s anorexií. Říká vám to slovo něco? Jistě víte, jak nebezpečná je to nemoc. Jedním z průvodních znaků je i ztráta menstruace. Pokud v budoucnu děti chcete, a já věřím, že ano, musíte přibrat.“
Jak ten mě štval! Jsem tlustá a on mi bude říkat, že mám přibrat! Přibrat pracně shozené kilogramy? Ani za nic. I Viktor říká, že to pořád ještě není ono. Otočila jsem se na podpatku a práskla dveřmi. Těhotná nejsem, tak mám prostě poruchu. To se přece může stát, nebudu z toho dělat problém. Jsou horší věci než vynechání jedněch měsíčních obtíží. Ano, horší – třeba ta má nemožně tlustá stehna.
Když jsem to večer v posteli Viktorovi povyprávěla, jen se ušklíbl:
„Závidí, dědek senilní, určitě by si dal s tebou říct.“
V následujících dnech jsem získala pocit, že se všichni proti mně spikli. Připadalo mi, že v zaměstnání na mě kolegyně nehledí obdivně, jak by se slušelo, když žena zeštíhlí, ale tak nějak divně.
„Co je s tebou? Nejsi nemocná? Strašně jsi zhubla,“ pustila se do rozpravy se mnou kolegyně a přítelkyně zároveň, Mája.
„To snad není možné. Všichni jste se zbláznili, nebo co? Makám jak šroub, abych zhubla, běhám, cvičím, a n e c p u s e !“ zdůraznila jsem, „jenom o tom netlachám jako většina tady přítomných,“ ukázala jsem na ostatní kolegyně, které se po návratu z oběda nalévaly přeslazenou kávou a cpaly tučnými dorty. Čím větší kopec šlehačky na dortu, tím líp. Brrr. Úplně plasticky jsem si představila, co kalorie obsažené v jednom dortu v těle provádí.
Modeling jsem ze své hlavy úplně vypustila. Myslela jsem jen na Viktora, abych se mu líbila. Nikdy jsem netušila, že mě považuje za tlustou. Nakonec ani já jsem si tak nikdy nepřipadala. Ale teď už vím, že to tak je. A přece nechci, aby se Viktor začal poohlížet jinde. No, je sice pravda, že jsem za poslední týden zase kilo shodila, aniž bych chtěla, ale to nic neznamená. Pro jistotu jsem poprvé od doby, kdy jsem s cvičením začala, neběhala v týdnu každý večer, ale jenom dvakrát a ještě jen po půl hodince.
„Jsi nemocná, a ještě k tomu praštěná. Koukej s tím něco dělat, než bude pozdě!“
Mája do mne poslední dobou bez přestání hučela.
Jednoho dne mne to opravdu hodně naštvalo. Měla jsem poslední dobou nějak skleslou náladu, byla mi stále zima, do toho ještě ta zpropadená Mája! Bez ohlášení jsem se rozjela k Viktorovi do práce, pro pokonejšení. To jsem ještě nikdy před tím neudělala. V okamžiku, kdy jsem přicházela k firmě kde pracoval, mi najednou bylo, jako by blesk do mě uhodil. Z firmy vyšel Viktor s dívčinou v kostýmku a neušli snad ani dvacet metrů, přivinul ji k sobě a začal ji líbat. V tu chvíli jsem prokoukla jak slepé štěně. Ta dívka i přesto, že se mi poslední dobou téměř všichni lidé zdáli nemožně obtloustlí, byla jak omaštěná hůl. Scénu jsem sledovala jak zpomalený film a při tom všem se stačila podivit, že se na těch hůlkách, co jí vykukují ze sukně nejen udrží, ale že na nich i chodí. Zdrceně jsem stála na ulici a hleděla za nimi. Nejenom, že ta dívka byla hubená, ale měla i stejný střih vlasů jako já, měla přesně ten barevný odstín, který jsem si na Viktorovo přání pořídila. Dokonce měla na sobě ten drahý značkový kostým, jaký mi Viktor nedávno koupil. Najednou mi to všechno opravdu došlo. On chtěl mít doma ji, a ne mě! On si svou představu doma ze mne jen modeloval a nabídka paní Ilonky mu nahrála.
Prokoukla jsem, to ano, ale co dál? Viktor se mi ani nesnažil nic vysvětlit, když jsem mu pověděla, co jsem viděla a co si o tom myslím. Prostě se sebral, odešel a už se nevrátil.