Záhada Black Oak ekniha

ANOTACE e-knihy Záhada Black Oak, autorka Alicia Renner:
Brutální vražda bezdomovce otřese malým městečkem Alberidge v národním parku Black Oak. Na místo přijíždí Mike Simmons, detektiv z oddělení vražd, samotářský cynik s bolavým srdcem a smutnými vzpomínkami. Jeho pracovní pobyt nebude zrovna procházka růžovou zahradou. Místní drbny mu způsobují bolesti hlavy, nerudný šerif vrásky na čele a mladý strážce Chico rozbuší jeho zatvrzelé srdce tak, že se pořádně nedokáže soustředit na práci. Opravdu se do parku vrátil po třiceti letech masový vrah? Když se Chicův život ocitne v ohrožení, zjišťuje, že pravda může být úplně někde jinde. Podaří se detektivovi ochránit mladého strážce parku, vyděšené městečko zfanatizované třicet let starou legendou a dopadnout vraha dřív, než bude pozdě? Žádný případ není jednoduchý. Některé však mohou změnit váš život navždy.

ISBN 978-80-88672-68-5 Záhada Black Oak epub
ISBN 978-80-88672-69-2 Záhada Black Oak mobi

počet stran: cca 420

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z e-knihy Záhada Black Oak:
V poledním slunci se čeřící se hladina řeky Silver Oak třpytila jako tisíce nabroušených a naleštěných diamantů. Vlnila se a bouřila, od pramene, stojícího u jejího zrození, hnala se nespoutaně kupředu, s pomocí potoků a potůčků, které jí dodávaly během cesty z hor sílu. Jako blýskavý, lesknoucí se had se vinula mezi lesy, obtáčela a svírala ve své náruči mohutné hory, strmě čnící k modravým nebesům. Jestli byla hora Ook tepoucím srdcem parku, ona se stala tepnou tohoto kraje, živoucí energií a pulsujícím nekonečným životem. Dala život lesům, dala život všemu, co žilo a přebývalo v jejím okolí. Nádherný, zářivý stříbrný šperk horoucí, divoké a nespoutané krajiny, jen zdánlivě opuštěné. Krajiny, kde existovalo života jen tak akorát, aby nenarušoval křehkou a nádhernou rovnováhu, souznění mezi lidmi a přírodou. Řeka, která přinášela život a naději, v bouřlivých peřejích odnášela smutek a bolest života, a tiché vzpomínky na ty, kteří již nejsou mezi živými.
Překrásný letní den sliboval v jedné z tichých a odlehlých zákrut tohoto vznešeného klenotu zdejšího národního parku krásný odpočinek. Řeka zde plynula poklidně a líně, jako by se chtěla zdržet a popovídat si s rozmanitou zdejší květenou. Jenže zdánlivý klid, který narušoval jen zpěv zvučného ptačího orchestru, nakonec nevhodně a vtíravě narušil dusot lidských kroků. Dva lidští vetřelci přišli lovit do zdejších průzračných a čistých vod, tolik bohatých na pstruhy a další druhy ryb.
Kroky se zastavily na malém, trávou zarostlém plácku přímo na břehu řeky. Tiché, zastrčené místo, o kterém věděli jen místní. Šplouchání vlnek a lehké šumění řeky přerušilo dvojité žuchnutí, jak na zemi přistály batohy s rybářským náčiním, a hned vedle nich se objevily dvě rybářské židle v barvě khaki.
Jenže nechutné a buranské krknutí letící vzduchem nasvědčovalo, že tito návštěvníci naruší poklid zdejší zátoky víc, než je záhodno a chtěno.
„Je mi jedno, co dneska chytím, hlavně, že nemusím bejt doma. Kurva, aspoň tady bude trochu klid. Stará má furt tu držku otevřenou, už se to nedá poslouchat,“ pronesl ostrý hlas a jeho poslední zhnusená slova ukradl lehký vítr, který provázel celé dnešní prosluněné dopoledne. Jenže vlahý letní vánek představoval to jediné cnostné, co se tu teď na dlouhou dobu mělo vyskytovat.
„No jo, já mít tu tvoji megeru, taky bych byl radši jinde než doma,“ ozvalo se za jeho zády posměšné mužské uchechtnutí.
„Hele, dávej bacha, jo, mluvíš o mý starý, idiote. Ale máš pravdu, už jí mám plný zuby. To je furt dokola. Dej mi nějaký prachy, vyzvedni kluka ze školky, buď večer doma, už zase jdeš do hospody, prochlastáš celou výplatu, z čeho budeme žít. Furt poslouchám kolem dokola ty samý kecy, kráva jedna. Mě ani nehne, si budu dělat co chci, a žádná blbá ženská mi nebude poroučet.“
Vysoký černovlasý muž s ostře řezanými rysy si od plic ulevil, s úšklebkem se sklonil ke svému batohu, ze kterého vytáhl rybářský prut a začal ho pomalu rozkládat. Nechtěl tu ztvrdnout celý den, jeho plán vylít si večer pořádně hlavu s kamarády v hospodě nesmělo nic narušit.
„Ale no tak, Henry, dělám si legraci. Tvoje ženská je naprosto úžasná. Hned bych ji bral.“
Malý obtloustlý chlapík, který kostnatému dlouhánovi dělal společnost, se úlisně zachechtal. Vzal do ruky obě židle, pečlivě je rozložil a umístil zhruba dva metry od břehu tak, aby byly stabilní a moc se na travnatém a hrbolatém břehu nehýbaly. Slušnou chvíli si s tím hrál, než dosáhl potřebné stability, která jemu a jeho kumpánovi zaručí na dalších pár hodin dokonalé pohodlí.
„No jo, ty bereš každou, která ti dá zadarmo. Si pořádně zašukat, o nic víc ti nejde.“
„Jo, a o tom to je, ne? Kdo by si nechtěl pořádně užít s nějakou pořádnou prsatou babou.“
Tlouštík se pochechtával, zatímco si pomalu a pečlivě chystal svůj prut. Na chvíli podržel mezi prsty kroutící se žížalu, pozoroval její marné úsilí dostat se z pevného sevření, a pak ji s bezcitným úsměvem napíchl na připravený háček. Nahodil, a o pár minut později si hověl v jedné z židlí.
„Jo, ale ta moje není žádná děvka, rozumíš? Tak bacha na hubu, kámo, jo. Pivo máš?“
„Jo, mám.“
Tlouštík vytáhl z batohu celé balení plechovek nejlepšího piva, které se v těchto končinách dalo sehnat. S cvaknutím jednu z nich otevřel a hltavě se napil šumícího moku. Co na tom, že řídí, těžko po cestě někoho potkají, vyjma strážců parku, kteří je kontrolovat nemohou. Jen ve městečku musí dávat pozor, kdyby je nachytal šerif, bez pokuty by se to neobešlo. A noc na místní stanici za mřížemi taky nechtěl strávit. Zase by museli poslouchat šerifovy kecy, jak se mají chovat zodpovědně, neřídit opilí a atakdále. Poslouchali je pořád dokola a už jim to všem pořádně lezlo na nervy. Řidičáky jim naštěstí sebrat nemohl, protože pracovali na místní pile a potřebovali je k práci. Omezení provozu na pile by znamenalo existenční pohromu pro všechny. Pro blízké městečko, dost možná pro celý národní park. Aspoň tak si to mysleli. A dalo se toho dost dobře využít, či spíš, zneužít.
Teplý vzduch prořízlo další neurvalé krknutí, následované hlasitým řehotem obou mužů.
„Drž hubu, nic nechytíme, když se budeš chovat jako prase.“
„Copak, slíbil jsi starý, že doneseš nějakej úlovek, že seš tak napruženej?“
„Jo, alespoň jí na chvíli zavřu hubu. Jako když bude jíst, chápeš, jo?“
Dlouhán se řehtal jako pominutý svému nepříliš povedenému vtipu a ledabyle odhodil plechovku piva za sebe. Tiše dopadla na trávu a zůstala tam ležet. Možná ji seberou, až pojedou domů. Ale jen možná. Natáhl ruku pro další kus a rychle ji otevřel. Tlouštík vedle něj se nespokojeně ošil.
„Hele, nevychlastej je všechny sám, jo!“
„To jsi jich vzal jen šest?“
„Ses zbláznil, ne? Mám v batohu ještě jedno balení.“
Tlouštík natáhl svoji tučnou špinavou ruku ke svému batohu a vítězoslavně vytáhl dalších šest modrobílých plechovek Pabst Blue Ribbon, ještě úhledně zabalených v plastovém obalu. Položil je s posvátnou opatrností na trávu vedle židle, a s funěním vysoukal svůj těžký zadek ze židle. Jeho střeva zapracovala rychleji, než v tuhle chvíli chtěl a potřeboval, donutila ho vstát a urychleně jednat.
„Hele, pohlídej mi prut, jdu se vysrat,“ prohodil ke svému kumpánovi, který se rozvaloval v židli, zíral na splávek, v pravidelném rytmu upíjel z plechovky a nechutně krkal. Kývnutí černovlasé mastné hlavy mu stačilo jako odpověď, z batohu vyhrabal ušmudlanou ruličku se zbytkem toaletního papíru nasáklého rybím pachem, a rychlým krokem se vydal se do hlouběji do lesa.
Pravděpodobnost, že ho u jeho záměru někdo uvidí, téměř neexistovala. Maximálně ho mohl překvapit někdo z místních, protože řeka plynula v těchto místech klidnějším tempem a pár vášnivých rybářů zátoku rádo využívalo. Pstruzi, candáti, ryb bylo ve zdejších neposkvrněných vodách přehršel. A turisté tu prakticky nevyskytovali, ti se většinou s nadšením courali po zdejších kopcích a pak se chlubili, jak se jim podařilo zdolat takové a makové převýšení. Nebo je museli hledat, protože se ztratili v lese v bezpočtu cest a cestiček, které zdejší hluboké lesy křižovaly. Pořádně se zde vyznali jen strážci parku, a možná pár terénu znalých místních.
S mumláním se rozhlédl, jestli nemá v dohledu křoví, i když holý zadek by vystavoval na obdiv maximálně tak divé zvěři. O kus dál jedno zahlédl, od řeky dostatečně vzdálené, aby tam někde nezapadl do podmáčené a rozbahněné půdy. Diváků se bát nemusel, leda by ho do zadku kousl zatoulaný kojot.
S úlevou si po pár minutách natáhl kalhoty, ušmudlanou ruličku strčil do kapsy a ruce si otřel do umaštěných špinavých kalhot. Spokojeně se rozhlédl po okolí, jestli ho opravdu nikdo neviděl, ale vzápětí hořce zalitoval.
To, co spatřil, ho k smrti vyděsilo. V prvním okamžiku si myslel, že jde o klam, který vytvořilo pálící slunce v kombinaci s větvemi mohutných dubů. Stín, který se jako přízrak vznášel několik stop nad zemí, a jen lehce se pohupoval v poledním větru.
Zraková iluze ho zmátla natolik, že se rozhodl jít blíž. Blíž k tomu, co v dálce viselo mezi stromy, a s každým dalším krokem se mu zvedal žaludek víc a víc. Žádný stín, ani přelud způsobený mámivou hrou stínů. Ruce se mu roztřásly. Přes nos ho praštil mrtvolný zápach, který k němu donesl vítr, žaludek vyhlásil stop stav a rozhodl se, že svůj obsah pošle ven.
Začal zvracet. Takovou hrůzu viděl jen v televizi, na vlastní oči nikdy. Jenže na gauči u obrazovky se tomu vždycky pokrytecky a bezcitně smál. Pozvracel si umaštěné triko, ale to ho teď nezajímalo. Nohy, na pár okamžiků naprosto dřevěné, ho konečně začaly poslouchat, s hlasitým výkřikem se obrátil a úprkem utíkal zpět k řece. Cestou málem zakopl o kořen stromu, ale běžel dál, co mu síly a jeho prokouřené plíce stačily.
„Co řveš, ty debile?“
Jeho kostnatý kumpán už stál na nohou a zmateně se díval jeho směrem.
„Mr….mr….mr….“
Tlouštík vyděšeně koktal, s rukou nataženou k lesu, zatímco si ten druhý s odporem prohlížel jeho pozvracené páchnoucí triko.
„Nemáš chlastat, když pak bliješ, debile.“
Dlouhán se znechuceně zašklebil, ale tlouštík zavrtěl hlavou.
„Ne, je, je tam, tam, je tam!“
Zuby mu cvakaly hrůzou, úplně bílý v obličeji ze sebe nedokázal vypravit ani slovo, a černovlasý muž se zamračil.
„Co to meleš? Tak co tam, sakra, je? Vymáčkni se, hergot!“
A pak tlouštík konečně chytil dech.
„Mrtvola! Je tam mrtvola, ty vole! Je to starej Ed, je mrtvej, rozumíš mi?“ zařval nakonec a pak se zhluboka nadechl.
„Musíme zavolat šerifa!“