Žena, s.r.o. ekniha

Anotace e-knihy Žena, s.r.o.:

Humorný příběh sedmatřicetileté Agáty, která hledá svého osudového muže. Ačkoliv na nezávazné hrátky je mužů jako smetí, ona by chtěla jednoho jediného, a to na všechno. V závěsu s roztomilou babičkou Bobi a nestandardní kamarádkou Klárou se hon na ženicha stává pro Agátu téměř závodní disciplínou. Přitahuje masochisty stejně jako maminčiny mazánky. Kde ale vzít toho nejlepšího z nejlepších, který by to s ní myslel opravdu vážně? No přece v posilovně! Dobrá rada nad zlato pro někoho, kdo nejraději leží u bazénu a maximálně se převrací z břicha na záda. Agáta ovšem není srab. Toho svého najde, i kdyby ji to mělo stát krk! A ačkoliv muže svého života nakonec získá, přesto je všechno úplně jinak, než si plánovala.

ISBN 978-80-88272-55-7 (epub)
ISBN 978-80-88272-56-4 (mobi)

počet stran: 200

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobil

Ukázka z knihy Žena, s.r.o.:
Venku byla už tma, drobně mžilo, opadávající listí mi šustilo pod nohama. Dívala jsem se do osvětlených oken a přála si být tou pověstnou muškou jen zlatou. Chtěla jsem vidět sálající sporáky, muže v domácích vytahaných tričkách, děti u stolu smolící s vyplazeným jazýčkem domácí úkol. Brečela bych. Sedla jsem do auta, naplno pustila topení i muziku a nastartovala.

„Kdepak jsi byla tak dlouho, Agátko?“
Odkopla jsem boty a zrovna marně přemýšlela, jak projít do svého pokoje, aniž bych potkala Bobi. Jsem hnusná, říkala jsem si. Bobi by za mne dýchala, Bobi by mi upletla z pavoučích sítí podušku. Všechno by mi dala. Rozdělila by pro mne poslední sousto, poslední doušek vody. Všechno. Snad i sebe. Bobi je hodná až do růžova. Bobi je hodná tak, že kdyby se za hodnost trestalo, bručela by ve třetí nápravné skupině a kdo ví, zda by nedostala rovnou doživotí. A bez výhledu na milost.
„Slavily jsme s kolegyněmi, včera jsem ti to říkala,“ donutila jsem se k laskavému tónu.
„Říkala?“ podivila se, ledva se objevila mezi dveřmi ve své neodmyslitelné zástěře, „to se pleteš, Agátko, to bych si pamatovala. Musíš mi říkat, kdy se vrátíš. Vždyť víš, že se o tebe bojím. Podívej, co se na ulicích dneska děje! Hrůza! Agátko, hrůza! Co kdyby tě někdo znásilnil? No? Co bys dělala?“
V duchu jsem se zasnila. Co bych dělala…ó jé, co bych dělala…
„Ale Bobi, nejsem dítě,“ pohladila jsem ji po bílé hlavince.
„Nejsi dítě. Jsi, Agátko horší. Trápíš mě.“
„Jiný ženský v mým věku mají manžela, druhýho, třetího, mají děti. Jsem fakt dospělá ženská, Bobi, nemusíš se o mě bát!“
Škytla. „Vždyť víš, že nikoho jiného nemám, Agátko, co bych si na tom světě počala, kdyby se ti něco stalo?“
Měla pravdu. Musela jsem své podrážděnosti přitáhnout uzdu. Bobi byla matkou mojí matky. Jenže moje matka – sakra, matka, to je ale hnusný slovo! Moje mamka s taťkou přišli o život před šesti lety při autonehodě. Zůstaly jsme s Bobi samy. Bydlela v domku s mými rodiči, zatímco já už dávno vylétla z hnízda a platila jsem hříšný peníz za pronajatý pokojík. Těžko přesazovat starý strom a proto jsem se přestěhovala já k ní, do starého domku na periferii města, kde lišky dávají dobrou noc, sousedi si vidí do talíře jako za starých časů a paní Vondráčková sleduje příběh „Bobi a neprovdatelná vnučka“ stejně vděčně, jako brazilskou telenovelu.
Snědla jsem talíř poctivé bramboračky, i když mi bylo jasné, ledva jsem nabrala první lžíci, že neprodleně kilo přiberu. Nemohla jsem odmítnout. Zarmoutila bych ji.
„A jaká byla ta oslava, Agátko?“ posadila se naproti mně a visela mi na rtech stejně, jako slizký hříbek, kterého jsem se snažila do pusy nacpat celého najednou.
Stálo to za prd, milá Bobi. Kdyby mě namísto toho vystřelili na Mars, radostí bych se rozpustila, chtělo se mi říct. Namísto toho jsem se usmála a líčila, jak se pod dobrotami prohýbal stůl, jak se Radaně při vyprávění o svém manželovi blýskaly oči jako kočce v noci u silnice, ozáří-li ji reflektory aut.
„Však se taky dočkáš,“ pohladila mě po ruce a mě bylo, jako bych dostala ránu proudem. Ještě ty začínej, úpěla jsem v duchu. Kdybych mohla, kousla bych ji, milou milovanou Bobi. Měla jsem přesně tu náladu, kdy mě její laskavost dostávala na hranici hysterické oblouku s pramínkem slin v koutku úst. Rychle jsem opláchla talíř, dala jí pusu na spánek vedle stařecké pigmentové skvrny a počítajíc do sta jsem se odebrala do svého podkroví.

„Agáto, máš telefon. Paní Suchomelová,“ zadásnila se na mě Knedla a já hmatem hodným kouzelníka hbitě otočila list z rubriky seznámení na stránku s vývojem cen ropy na světových trzích.
„Polární stanice. U telefonu tučňák Majerová,“ ohlásila jsem se a z druhé strany se ozval nezaměnitelný Klářin řehot. Jeho intenzita nedávala ani v nejmenším tušit, že nestojí vedle v místnosti, nýbrž že se povaluje na lehátku ve slunném Španělsku. Chodily jsme spolu na střední školu, a i od té doby se vídaly skoro každý den do doby, dokud jí nesbalil Viktor, nedovlekl na radnici a neudělal jí Viktorku. Měla jsem ráda Kláru, měla jsem ráda Viktora. Kéž bych totéž mohla upřímně říct i o Viktorce. Klára přiznávala, že se jí výchova malé slečny vymkla, ale byla dost pohodlná na to, aby se snažila o nápravu. Viktorka skákala po hlavě jí i Viktorovi. Skákala po hlavě všem, kdož si to nechali s menším či větším odporem líbit. Pro mě byla Viktorka cosi jako prototyp antikoncepčního dítěte. Když roběti sfoukli druhou svíčku na dortu s vanilkovou náplní, vyslalo vedení firmy Viktora do Španělska a Klára s Viktorkou zanedlouho odjely za ním. Stýskalo se mi po ní.
„Vzduch je čistý? Vypraný v Perwollu?“
„Jen v univerzálním čistícím prostředku,“ musela jsem ji zarmoutit.
„Škoda, očekávala jsem nejčerstvější zpravodajství týkající se tvých srdečních záležitostí.
„Co Viktor?“ změnila jsem téma.
„Asi mi bude brzy nosit buchty do basy. Viktorka netuší, že nervy mám jen jedny.“
„Prosím tě, co bys tam jinak dělala, kdyby dítě zůstalo v koutě, kam ho postavíš? Vždyť by ses nudila. Když nepočítám tu dřinu na slunci, máš tam pohodu.“
„Ty zřejmě fakt nevíš, jak vypadá pohoda. O hrůzné zážitky ochuzená opravdu nejsem. Každou sobotu jsou tu báječný trhy, seženeš tam všechno. Porušila jsem předsevzetí a v sobotu vyrazila. Já husa neponaučitelná! Prožila jsem dvě hodiny hrůzy! Když se mi povedlo po půl hodině zaparkovat, vystoupila jsem z vozu a vydala se do davu. Viktorka se správným zjištěním, že mezi tolika lidmi ji
nezřežu, jak by se na takového šklebana slušelo, se začala chovat opravdu nezřízeně, a to navzdory tomu, že zrovna dostala více méně všechno, co chtěla. Bonbony, čokoládičky, různé pokrývky hlavy i nějaké hračky. Ve chvíli, kdy jsme šly kolem živých štěňat si lehla na zem, začala kopat a hrozně řvát ci ci a ci. Na domluvy reagovala tak, že řvala až chraptěla. To už bylo i na mě moc. Dostala na zadek, lidi nelidi. Nutně jsem se musela odměnit a šťastně jsem zakoupila zdárnou imitaci letních hodinek od Calvina Kleina, které po hodině už nešly. Nejsem já žena nebohá? No řekni!“
„Kdybys nevláčela dítko na trhy, ale na pískoviště, nebyla bys nebohá.“
„Tak to si jenom myslíš. Včera zas, po celém dni her a legrace na pláži, jsem jí chtěla ještě udělat radost a šla s ní na dětské hřiště. Mylně jsem se domnívala, že po dvou hodinách tam strávených, mě odmění klidným odchodem, následným zdlábnutím večeře a tichým přesunem do postele. Měli jsme s Viktorem výročí svatby, takže jsem měla docela přesné představy o tom, jak strávit večer. Místo tichého odchodu sebou práskla na zem, začala mlátit nejen kolem sebe, ale taky do mě, v tu ránu u nás stálo pět lidí domnívajících se, že jí snad trhám nožičky, nebo co.“