Ženy ve vášni 2 ekniha

Anotace Ženy ve vášni 2 aneb roky bez perel
Andrej je propuštěn z nakladatelství pro neschopnost. Doposud zde pracoval jako topič a distributor knih. Pohybuje se mezi půvabnými ženami, které mu rozhodně nedají spát. Zdá se, že Miro není žádný ňouma, ale vychytralý lovec. A možná má i smlouvu se samotným ďáblem! Navíc se zde objevuje krásná neznámá. Žena se smaragdovýma očima a pohledem, který zabíjí. A zdá se, že se s Andrejem dobře zná. Některým lidem z jeho okolí však pozvolna dochází, že pracuje jako zpravodaj pro státní bezpečnostní informační službu, přičemž topičství nebo hlídací služba slouží jen jako krycí zaměstnání. Druhá série románu Ženy ve vášni získává nádech špionážního thrilleru.

ISBN 978-80-88672-13-5 Ženy ve vášni 2 epub
ISBN 978-80-88672-14-2 Ženy ve vášni 2 mobi

cca 350 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka 1 z e-knihy Ženy ve vášni 2 aneb roky bez perel:

I. SKORO VYHAZOV
Andrej stál v kotelně celý od mouru. Smrděl kouřem. Kotel zase špatně topil. Dým se valil dvířky ven. Rozkašlal se. Mírně se dusil. Komín i roura byly po sezónním topení zaneseny sazemi. Naštěstí se už blížil konec topné sezóny a Sibelius dal jasný příkaz netopit. Právě se připravoval se svým výjezdním týmem na jarní veletrh v Olomouci.
Mirovi bylo jasné, že už ho nikam nevezmou. Leda jako zásobovače stánku. Ale na to měli důchodce pana Sedláka. Musel by mít velké štěstí, kdyby se stal opak. Šel zkontrolovat topení k šéfovi nakladatelství. Měl tam nejdůležitější zkušební radiátor v celém činžáku.
„Pojď dál, Miro. Máme po poradě. K tomu topení už nechoď. Řekl jsem jasně, že už topit nemáš. Posaď se.“
Sibelius dýmal nervózně z doutníku a tvářil se naštvaně.
„Zamykal si včera mříže od hlavního vchodu, když si večer odcházel z nakladatelství?“
„Jo. Jen sem eště asi tak ve vosm večer přiložil do kotle, aby mi to do rána vydrželo a nevyhaslo, pak jsem šel domů.“
„Hm. Dobře, tedy. Tuto noc nás vykradli. Policie sem přijela na mé zavolání brzo ráno. Ty sis´ určitě ničeho nevšiml. Vím, že si byl už v kotelně. Kolem páté se tam zrovna svítilo. Víš, že taky chodím do práce hodně brzo. Policii si slyšet přijíždět nemohl. Protože v kotelně nic slyšet určitě není. Hm. Zloději zřejmě přišli přes žižkovské střechy a věci odnesli vikýři do druhého činžáku, který se nezamyká.“
Sibelius prudce zabafal z mexického doutníku značky ´Santa Clare.
„Vzali téměř všechny počítače. Ještě štěstí, že jsem si vzal včera večer svůj notebook domů. Jinak by byla všechna data nakladatelství ztracena. Takhle máme aspoň to nejdůležitější u mě. Ale je to katastrofa. Spoustu věcí, hlavně korektury a zlom, musíme dělat znovu. Ale ty tomu stejně nehovíš. Nestůj, kruci. Posaď se.“
Šéf nakladatelství ´Stará Hranice´ opět zabafal rozčíleně z doutníku. Tentokrát pouštěl dým vůči svým plicím neurvale hluboko a jeho cévy byly užší než nitě visící ze švů párající se bílé košile.
„Dáš si doutník? Hmm. Už jsem nechal objednat elektronický zabezpečovací alarm systém a kamery. Takže by se to nemělo opakovat. Šli jen po výpočetní technice. Náš tým jsem s tím už seznámil na poradě. Knihy nebrali.“
Zatvářil se kysele a odmlčel se. Podal Andrejovi tlustý doutník z plechového pouzdra.
„Zapal si. Podívej se. Nejsem s tebou, co se týče topení i co se týče podpory prodeje knih v odbytu, vůbec spokojený. Ale dám ti ještě jednu, ale opravdu poslední šanci. To, že si prodal přes zimu i totální ležáky paní knihkupkyni Honzákové v Plzni a totéž si provedl panu Koberovi v Hradci a paní Jelínkové v Pardubicích, mě neudivuje. Ale na tvé situaci to nic nemění. Včera volala paní knihkupkyně ze Zdic. Zdena Vlachová. Přímo mně! Připomíná ti to něco? To jméno? Nebo Zdice?“
Sibelius zvýšil hlas a jeho naštvanost gradovala. Odložil doutník do popelníku a otočil s ním pětkrát tam a zpátky, aby ho uhasil.
„Kuř, no ty klidně kuř dál...“
Na chvíli se dramaticky odmlčel. Ale pak vykřikl:
„Mně volala! Chápeš? Mně! Vlachová... Mně! Née do odbytu Krušinové, nebo Sedláčkovi do ekonomického. Mně! Víš, co mi do toho telefonu říkala? Víš to? Víš, co říkala? No, měl bys´ to vědět. Říkala, že neprodala ani jediného Šiktance z toho balíku padesáti kusů, cos´ jí na podzim vnutil jako detektivku ve verších...“
Znovu chvíli mlčel a zase si doutník zapálil:
„Detektivku ve verších! Zbláznil ses? ´Tanec smrti´ a detektivka? Víš, co mi řekla? Víš? To nevíš, co? Jen kuř, klidně kuř. Nevzrušuj se. No víš, co řekla? Že už nemáme jezdit. Takhle přesně mi to řekla. Rozumíš? A že bude brát knihy jen od zavedených distributorů... Takže, Miro. Prosim tě... Podívej se. Uvědom si, že jsme solidní nakladatelství... Vždyť víš, jaké krásné tituly vydáváme. Já ti dám teď ještě jednu šanci. Ale fakt poslední. Pojedeš s námi pozítří do Olomouce. Budeš při prodeji na stánku pod přísnou kontrolou paní vedoucí knihkupectví Na Perštýně. Pod přísným dohledem... Andrea ti vysvětlí všechny anotace a taky ti řekne ceny k jednotlivým titulům. Na poradě říkala, že ti pomůže se vším, rozumíš? Prý ti pomůže! A dokonce ráda! Rozhodla se tak sama...“

Ukázka 2 z e-knihy Ženy ve vášni 2 aneb roky bez perel:
„Jé, ahoj. Jak bylo v Rýmařově? Seš tady nějak brzo.“
„Brzo? Dyť je už skoro osm.“
„No to jo, ale říkals', že přijedeš v úterý. A je pondělí.“
„No to jo. Ale šlo to rychle. Tak jsem přijel už dneska. Kde je Sára?“
„U babičky. Je nastydlá, tak zejtra do školy nepůjde. Prý se s Viktorem někde váleli pod mostem a prochladla.“
„Ahoj.“
„Ahoj Eliško.“
Z kuchyně vyšla Eliška Mejstříková. Osmnáctiletá dívenka, se kterou už dva měsíce Zuzana chodila. Naše šestnáctiletá dcera Sára ji nesnášela. Fungovala vůči ní jako starší sestra, která se Sáře naprosto zbytečně a marně snažila udílet rady do života a dělat jí pořádek v jejích věcech. Sára jí nemohla vystát taky proto, že byla prostě a jednoduše krásná a od přírody příjemně snědá. Neměla pubertální pleťové vyrážky a byla o celou hlavu větší, pyšnila se dlouhými kudrnatými a hustými vlasy, které vypadaly jako spletené ozdobné hnědé girlandy divokých tropických vodopádů a oči jako mladá ostražitá tygřice. Sára měla hezké vlásky, jemné a dlouhé po mamince, ale Eliška měla i pěkný zadek. Naštěstí měly alespoň stejně velká prsa. Ale ten dokonalý zadek se jí prostě nedal odpustit. Ta mrcha byla navíc štíhlá jako ona. Kromě toho zadku. Měla prostě sexy zadeček.
„Ahoj. Promiň. Myslely jsme se Zuzou, že přijedeš až zítra večer.“
„No to jste Myslely správně. Ale v papírnách v Losinách to šlo rychle. Tak jsem tady dřív.“
Posadil se v obýváku pod velký obraz Kamila Lhotáka ´Přístav v Paříži´ do bytelného zelenkavého fotelu a na obě lehce zkoprnělé ženy se líbezně usmál.

„Máte holky něco k jídlu? Mám hlad tak velkej, že bych si snědl vlastní prsty. Nebo vokousal ty vaše.“
Zuzana se rozběhla do kuchyně. Prosmýkla se kolem Elišky a do obýváku, která sloužila i jako ložnice, přinesla velký tác. Na stole už stála rozpitá láhev slivovice, na tácu měla spoustu nakrájeného salámu, sýra a zeleniny i trochu pečiva.
„Dej si. Dáš si k tomu pivo? Byla jsem v konzumu na našem sídláku. Vodpoledne.“
Zuzana se vyplašeně usmála a sedla si do druhého hlubokého křesla vedle Elišky, která už zaujala místo na kanapi, kde předtím, než Andreje přivítala, dávno seděla. Chytla se Zuzaniny ruky.
Andrej se na ní příjemně usmíval. Byla mu víc než sympatická. I když často peskovala jeho dceru. Tak nějak to chápal. Svého mladšího bratra taky neustále poučoval. A Sára mohla Eliščinou mladší sestrou klidně být.
„Jak si na tý přírodovědecký stojíš?“ zeptal se tak nějak ze setrvačnosti.
„Jo. De to. Mám všechny zkoušky z prváku hotový.“
„No vona Eliška tu přírodovědeckou fakultu zvládá levou zadní.“
Zuzana se na Andreje podívala zkoumavým pohledem.