Znamení Havrana ekniha

Anotace e-knihy Znamení Havrana:
Bezvládí ve Sluneční říši ukončí Haruk Havran, který se krví probrodí až k trůnu. Psance a zloděje koní Daga politika nezajímá, přesto se dostane do hledáčku králových vojáků. V nouzi nejvyšší je zachráněn dvěma cizinci, k jednomu z nich pocítí nečekanou přitažlivost. Uzavření osudů tří královských rodů, eskapády mocných čarodějů, souboj magie s technikou a láska za naprosto nevhodných okolností, to vše přináší závěrečný díl ságy Znamení Slunce.

ISBN 978-80-88672-47-0 Znamení Havrana epub
ISBN 978-80-88672-48-7 Znamení Havrana mobi

cca 530 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi!

Ukázka z e-knihy Znamení Havrana:

1. kapitola – Nebeská jízda
„Proč jste mě zachránili?“
Dag se nikdy nepovažoval za myslitele. Hloupost otázky, která z něj samovolně vylétla, však překvapila i jeho.
Bytosti si vyměnily pobavený pohled.
„Na tvoji hlavu je vypsaná slušná odměna,“ pronesl ten hezčí.
„Vážně? Kolik?“ zajímal se druhý.
Dagovi zatrnulo. Díval se na nebeské bojovníky, kteří zasáhli do bitky s královými vojáky, a napadlo ho, zda mu vlastně chtěli pomoci, či nikoli.
„Spíš by mě zajímala hodnota jeho duše,“ pokračoval sličný hoch.
„Jestli jste si přišli pro ni, ztrácíte zbytečně čas,“ zamumlal Dag.
Zlatovlasé bytosti propukly v smích. „Už jsme tě spasili. Obrať svou mysl k bohu, lituj hříchů a naprav špatné skutky.“
„To půjde obtížně.“
„Já ti věřím.“ Půvabný mladík stiskl Dagovi paži.
Zjevně to byli muži, ale výjimečně krásní. Obličeje nevídaně souměrných, elegantních rysů měli rámované zlatými vlasy. Třpytily se v odlescích plamenů z ohřívadla. Ten vyšší a rozložitější je měl prokvetlé jasně červenými pramínky. Jeho oči připomínaly lesní fialy. Zato ten druhý! Byl útlý a něžný, ve vlasech měl pramínky čistého stříbra a oči mu zářily safírovou modří.
Raněný muž úporně stiskl víčka. I ve vnitřní tmě cítil jejich záři. Ostatní smysly navíc vypnout nedokázal. Hoch tiše hovořil s druhem hlubokým, sametově hebkým hlasem. Ošetřoval uprchlíkova zranění a každý dotek příjemně pohladil a zároveň pálil vzrušující touhou. Dagovi přebíhalo mrazení po páteři. Chlapec jej přitahoval jako žena.
Svůj morální boj sváděl na slamníku v nuzné chýši z vepřovic s děravou doškovou střechou a udusanou hlínou místo podlahy. Vzhledem k tomu, jak to s ním vypadalo ještě před nepříliš vzdálenou dobou, nedopadl zas tak špatně.
Královy oddíly jej vytrvale pronásledovaly od doby, co opustil hranice svého panství. Zpočátku snadno unikal pronásledovatelům a mátl je. Jenže celá hra na schovávanou zaháněla osamělého uprchlíka stále dál a dál od hradu. Když se pokusil vrátit domů, narazil na silnou skupinu ozbrojenců, kteří na nějaké laškování rozhodně neměli náladu. Začali jej štvát jako lovnou zvěř.
Před dvěma dny ztratil koně a vyhlídky na přežití tak výrazně klesly. Přesto se mu dařilo vláčet pronásledovatele hustými lesy v rozeklaných skalách, aby aspoň částečně vyrovnal šance. Až do dnešního jitra. Nutně si potřeboval ukrást dopravní prostředek, a při té příležitosti vběhl do pasti.
Vojáci jej obklíčili. Každý jiný člověk by v takové situaci padl na kolena a poručil duši bohům. Jenže Dag nebyl jako každý jiný a ani v takové situaci nepodléhal malomyslnosti. Početní přesile ozbrojenců, ještě ke všemu na koních, se postavil neohroženě a bláhově, jako správný frajer. Pevně věřil, má-li se na něj štěstí usmát v poslední vteřině, je nezbytné do poslední vteřiny bojovat.
Nebešťané se zjevili na lesní mýtině přesně v tom okamžiku. Zasáhli do bitky tichým, bleskovým a smrtícím způsobem. Uprostřed útoku králových poskoků soustředěného na jednoho psance náhle dva vojáci padli k zemi, z hrudi jim trčely šípy. Spolubojovníky tento zvrat znejistěl, začali zjišťovat, odkud střely přilétly. Dag jejich nepozornosti využil. O případné pomocníky nedbal, s větší vervou odrážel útoky žoldnéřů. A ty utěšeně slábly. Vojáci měli náhle na starosti jiné záležitosti než jeho.
V závěru nejspíš ztratil vědomí, možná ho někdo praštil po hlavě, možná mu došly síly a krve vycedil o trochu víc, než měl.
Naštěstí se ale probral, a to v péči sličných bytostí ze snu. Sice na podlaze opuštěné chalupy, ovšem on nikdy nepatřil mezi zhýčkané povaleče. Jenže ti dva podivní hezouni ho znervóznili. Sami dva přemohli desítku hrubiánů? Proč to udělali? Proč pomohli právě jemu? Zkoušel analyzovat jejich úmysly a důvody činů, ale moc se mu to nedařilo.
Chlapci spolu tlumeně hovořili. Ačkoli natahoval uši, nedokázal zachytit význam slov. Ještě ke všemu ho začala zmáhat dřímota. Zpěvavá řeč plynula jako tichá řeka klidným podvečerem, jako konejšivá ukolébavka. Zaplavila ho překvapivá úleva od bolesti. Usnul.
Instinkty zloděje koní jej probudily uprostřed noci. Něco se změnilo, zvuky, pachy, atmosféra. Srdce vhánělo do tepen vzrušení a on se pohnul ve snaze rychle vstát. Až se mu zatmělo před očima, jak jej ostře zabolely útroby a hluboké rány snad ve všech končetinách. Se syknutím vypustil vzduch z plic.