Znamení Sokola ekniha

Anotace e-knihy Znamení Sokola:
Přes všechna obranná opatření Pozemšťané napadli Svět čarodějů, aby si jej podmanili. Jak se vede boj s mečem na koni proti leteckým útokům? Obtížně. Situaci navíc komplikují nevyjasněné aspirace následnice trůnu a donebevolající roztržitost největšího čaroděje všech dob. Poslední žijící Sokol, princezna Edian má být korunována. Unese ji však vládce nenáviděné Sluneční říše. Celý Svět čarodějů je napaden Pozemšťany, kteří rozpoutají válku. Kouzlo Křišťálového paláce je opět ohroženo. Edian se musí porvat s celým světem včetně temného démona, který se do ní zamiloval, aby zachránila svou zemi i sama sebe. Na trnité cestě potkává přátele, avšak každý je ohrožen temným prokletím rodu Sokola.

978-80-88483-92-2 Znamení Sokola epub
978-80-88483-93-9 Znamení Sokola mobi

cca 405 stran

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobi

Ukázka z e-knihy Znamení Sokola:
Bez dovolení začnu úvahou na téma realizace životních cílů.
Když se vám stane, jako právě mně, že dvakrát za sebou klíčová překážka znemožní dosažení zásadní vytčené mety, znamená to a) že si vás bohové a osud zkoušejí, vaši trpělivost, cílevědomost, snahu a nevím co ještě, nebo b) že vám není dáno?
Taky byste možná nechtěli slyšet odpověď, že ano?
Takže abychom se odpíchli v ději, přejdu k popisu.
Jsem princezna z rodu Sokola, po severské babičce vysoká a vílím způsobem krásná, průsvitná pleť, plavé vlasy se stříbřitým leskem, zelené oči. Po dědečkovi a zbytku ereborského příbuzenstva jsem podědila výraznou osobní přitažlivost, zemitost, smysl pro humor a nepoddajnost. Momentálně na sobě mám příšerné nepadnoucí šaty a stojím...
Dobře, přejdeme k popisu okolí. Neptejte se, jak jsem se octla v srdci Sluneční říše. Ne že bych byla na slovo skoupá, já to prostě nevím. V průběhu závěrečných příprav mé korunovace, v krátkém čase již druhých, byl palác v Alisetu přepaden.
Jen pro pořádek, ta první byla tragicky přerušena smrtí mé babičky, královny Chiky. Odchod posledního člena rodiny a člověka, který mě bez výhrad a nezištně miloval, mě zlomil a dobré čtyři týdny jsem se utápěla v žalu.
Poté nastal obvyklý kolotoč jednání a schůzek, na nichž bylo mé následnictví opět zpochybňováno a přetřásáno. A když jsem zničující proces absolvovala vítězně podruhé, těsně před obřadem královský palác přepadli... No, když tak na ně právě koukám, asi lidé. Ale tehdy si všichni mysleli, že z oblohy slétli démoni. Kosili všechno, co mělo dvě nohy, čímsi jako mračny dusivé mlhy.
Probrala jsem se tady, na týdny daleko od své vlasti. Přitom jsem najisto v bezvědomí tak dlouhou dobu nestrávila. Takže jsem v královském paláci v Minaru. Zajímá vás, jak jsem to poznala, ačkoli jsem jej nikdy předtím nenavštívila? Jo aha, vy to víte. Takže jenom zopakuji, že panovníci Sluneční říše si za dob nadvlády nad mou zemí postavili v Alisetu zmenšenou kopii. Měla bych se tu cítit jako doma. Vtip, samozřejmě.
Pozoruji partičku podivných lidí. Ne že bych se považovala za znalce místního způsobu oblékání. Ale cizinci na sobě mají absolutně nezvyklé šaty. Střihem, materiálem, způsobem nošení, vším. Jsou zvláštní i barvou vlasů, očí, pleti. Výškou, tvarem těla, jeho držením. Jsou to prostě VETŘELCI.
Proti mně stojí tuzemec. Nahrbený muž středního vzrůstu, asi padesátiletý. Protáhlý obličej, propadlé tváře, vodnaté oči. Řídké vlasy neurčité hnědé barvy. Opravdu honosný oděv. Prohlíží si mě jako kupec kobylu. V rozích sálu se krčí další místní povaleči. Všichni jsou zjevně nadšením bez sebe. Omlouvám se, můj humor kvalitou odpovídá situaci.
Urozený stařec zvedl koutky. Je-li úsměv nejkratší vzdáleností mezi lidmi, ten jeho prodloužil odstup na trojnásobek. Vykročil směrem ke mně, napřáhl ruce. Neupřímná tvář se rozšklebila ještě více.
„Konečně se octl potomek odbojného rodu Sokola na královském dvoře Sluneční říše. V mých rukou! Navíc pověsti nelhaly, je na mou věru krásná.“
Z jeho řeči jsem pochopila, že zírám do obličeje posledního člena dynastie krále Elariana. Páchl starobou. Pokusil se uchopit mou ruku. Ucukla jsem a otřásla se odporem. Když se po mně znovu natáhl, uskočila jsem dozadu. Na pažích mi naskákala husí kůže. Jeho falešný úsměv vyprchal. Zezadu mě uchopil jeden ze strážců do železného sevření. Nebránila jsem se. Dědka bych přeprala, ale dvacet lidí nezvládnu, nejsem Černý jezdec.
„Ani nezkoušej utéct! Jsi moje, rozumíš?“ zasyčel rozezlený Eran.
„Nemohu vám patřit, pokud se tak sama nerozhodnu,“ upozornila jsem ho.
Zasmál se suchým, jízlivým smíchem. „Na tvém mínění mi pramálo záleží. Sloužíš pouze jako prostředek, abych konečně ovládl odbojnou zemi v horách na jihu.“
„Konečně se dostáváme k jádru věci. Myslíte tu hromadu kamení? Zemi chudší než chrámová myš? Považuji za skutečnou záhadu, proč po Ereboru všichni zdejší panovníci tak toužili.“
„Úmysly anáronských vládců není zapotřebí zdůvodňovat!“
„Nejspíš by to ani nešlo.“ Ušklíbla jsem se. „Pravda, nikdy jsme vás nepovažovali za vrchol moudrosti.“
Král zbrunátněl. Zeširoka se rozmáchl a švihl. Zatraceně. Schytala jsem parádní políček.
Otřepala jsem se a výsměšně ho přeměřila. „Nepochybně vládnete pádnou rukou!“
S velkým zadostiučiněním jsem sledovala jeho rostoucí zuřivost. Král Arad byl prchlivý, ale tak snadno se nenechal vyprovokovat nikdy. Eran soptil a rozpřáhl se znovu.
„Výsosti, pamatujte, kdo jste,“ ozval se tichý hlas ze skupiny cizinců. „Přece se nenecháte vyprovokovat výrostkem!“
Bleskově jsem zaměřila původce. Vysoký, ztepilý muž. Světlé, na krátko střižené vlasy, modré, podivně hluboké oči, bledá, ale matná pleť. Tvář ne příliš souměrných, výrazných rysů. Zamračila jsem se na něj. Zkazil hru.
Král spustil paži, sípavě se nadechoval a silou vůle tišil rozbouřené emoce.
„Máte pravdu, doktore Marko. Nebudu ze sebe dělat blázna. Mladou, nezvladatelnou dívku přivede manželství rychle k pokoře. A já díky ní konečně znovu připojím provincii, která nám od věků náležela, ke své říši.“
Na tváři jsem stále držela posměšný výraz, ale žaludek se mi sevřel. Uvnitř začaly klíčit děs a hrůza, ale snažila jsem se je zahnat sarkasmem.
„Jak si anexi představujete prakticky, Výsosti? Co já vím, vaši vojáci dostali napráskáno pokaždé, když překročili naše hranice. A sňatkem to taky nepůjde, vždyť ani nejsem královnou!“
Zatnul čelisti, tváří mu prokmitla nejistota. „Co to blábolíš? Ty snad nejsi Edian Lindel, následnice trůnu?“
„Jsem, kým jsem, posledním žijícím Sokolem, ale manželstvím se mnou nezískáte nic,“ vysvětlovala jsem vítězoslavně. Tenhle systém byl k zbláznění, ale občas, jednou za dobu trvání vesmíru, se projevily i jeho kladné stránky. „Každému našemu králi musel jeho nárok potvrdit Knížecí sněm. A jejich životním partnerům taktéž.“
„Na mínění tlupy sedláků nehodlám brát zřetel.“
Uchichtla jsem se. „Vaše volba. Ale v tom případě mě k ničemu nepotřebujete.“ Pobaveně jsem se rozhlédla. „Bylo mi potěšením.“
V průběhu debaty pozornost vojáka za mými zády trochu ochabla, tak jsem se mu vysmekla. Vystřihla jsem úklonu jak z příručky dvorské etikety, nadzvedla sukně a vykročila k východu.
Eran se rychle pohnul, popadl cíp šatů a přitáhl mě k sobě.
„Stupidní rituály pasáků ovcí mě nezajímají. Učiním z tebe svou manželku, ať se ti to líbí nebo ne! Díky tobě usednu na ereborský trůn. Vyplním dávné prokletí vašeho rodu, porazím Sokoly! Zvítězím v zápase, který se vlekl celá staletí.“
Lepší už to nemůže být.
Malá, tmavá ložnice, kam mě poté strážní odvlekli, už se mně známému paláci v ničem nepodobala. Strohý, bytelný nábytek, úzká postel a prázdná truhla připomínaly spíš pokojík pro služku. Nebo vězení. Z uzounkého okénka jsem viděla jen tolik, abych pochopila, že tudy by byl případný útěk zhola nemožný.
Sklesle jsem se posadila na proleželý slamník.
Sice jsem se holedbala, že sňatkem Eranovi na ereborský trůn nárok nevznikne, to pochopitelně byla pravda. Jenže naši horalé vládce Sluneční říše z duše nenávidí. Pokud s některým z nich spojím život, pošpiním dobré jméno své rodiny.
Zavřela jsem oči. Na mysli mi vytanula žena, která se před lety ujala osiřelé horalské princezny, rinóská královna Melek. Přijala mě ve svém domě jako dceru, zahrnula laskavostí a velkorysostí.
Útroby se mi zkroutily obavami. Mám ochránce a přátele tak významné, že by se při vyslovení jejich jména měla Eranovi rozklepat kolena. Jakmile se o událostech v Alisetu dozvědí, uspořádají trestnou výpravu, aby spálili Sluneční říši na popel. Jenže jak vidno, anáronský král si hrozbu odvety ze strany Černých jezdců vůbec nepřipouští. Kde je zakopaný pes? Co jsou cizinci zač? Jakou mocí disponují? Proč slouží tomu ubožákovi ze Sluneční říše?