Ztracené nebe ekniha

Anotace e-knihy Ztracené nebe:

Pro letušku Barbaru je vždycky a za všech okolností práce na prvním místě, proto jí plně vyhovuje nezávazný vztah s plastickým chirurgem Jindřichem. Po šokujícím setkání Barbary s Jindřichovým synem však dostává tento vztah povážlivé trhliny. Své místo v Barbařině životě si pomalu získává pilot Martin Limberk, který v ní dlouho vyvolával antipatie. Otázkou je, zda si dokáže poradit s Barbarou stejně dobře jako s dopravním letadlem, když se Barbara kvůli těžkému úrazu ocitá v krizi, která ji přinutí výrazně změnit žebříček životních hodnot…

ISBN 978-80-88272-51-9 (epub)
ISBN 978-80-88272-52-6 (mobi)

počet stran: 152

Po objednání a zaplacení přijdou na Váš email dva formáty eknih: epub + mobil

Ukázka z knihy Ztracené nebe:
Ráno ji vzbudil telefon.
„Tady létající Čestmír, zdravím,“ smál se v telefonu příjemný ženský hlas.
Byla to Simona, její kamarádka, která s letadly měla společné jen to, že ji občas nějaké někam dopravilo. Jinak byla moderátorkou rozhlasové stanice. Poznaly se spolu při jednom rozhovoru. Ten den, hned po prvním stisku ruky a prvních pár větách bylo jasné, že je pojí stejná „krevní“ skupina, že si vždycky budou mít co říct. Toto přátelství trvalo již dva roky.
„Jak bylo na jihu? Mám pocit, že není červen, ale říjen. Je to vůbec možný? Ten, kdo řídí počasí se asi pěkně baví – dnes mám na sobě svetr, ve kterým jsem v lednu lyžovala na ledovci!“
„Nepotkaly nás ani žádné velké turbulence, ani nevynechal motor, zemětřesení se na Krétě taky nekonalo. Dalo by se říct pohoda. Kdyby se ovšem cestou na letiště neporouchalo moje autíčko a nepilotoval Limberk. Bože, jak já toho chlapa nesnáším,“ uvelebila se Barbara v posteli, neboť pokud byla na druhém konci telefonu Simona, rozhovor nikdy netrval méně než půl hodiny.
„Já tě nechápu, takovej pěknej chlap.“
„Řekni manželovi, ať ti ho koupí k Vánocům. Vidím, že by ti to udělalo radost.“
„No, Čendovi možná taky,“ smála se Simona, „domů chodí tak akorát na návštěvu a je vždycky děsně utahanej. Nároky necudné manželky ho občas, řekla bych, unavují.“
„Jak znám Čendu,“ odvětila Barbara, „tak kdyby se ve tvé blízkosti vyskytl Limberk nebo jemu podobný, nedopadlo by to dobře. Hned druhý den by sebe i vás zviditelnil prostřednictvím černé kroniky.“
„Já bych to tak tragicky neviděla. Vzpomínáš si, že mi dal Čenda loni k Vánocům pexeso s nahatejma mužskejma?“
„Teorie se od praxe dost liší, nemyslíš?“
„A co proti Limberkovi pořád máš?“ Simonu očividně černovlasý kapitán zajímal.
Přitom ho viděla jen jednou, na večírku pracovníků letecké společnosti, kde dělala Barbaře garde. Hned si ho zapamatovala. Tím spíš, že občas od kamarádky o „protivném hezounovi“ slýchala.
„Já ti ani nevím. Vždyť jsme o tom spolu mluvily už mnohokrát. Navzdory tomu, že je to pěknej chlap, je v něm něco, co mi vadí. Je příliš velký suverén. Zažila jsem ho jednou při letu do Egypta, chytli jsme pěknou bouřku. Všichni jsme byli zralí si úsměv nalepit na tvář, aby nám strachem šílení cestující neskákali po letadle jak kobylky. Limberk byl klid sám, po přistání se na nás koukal jako na sešlost dementů. Vůbec ho ani na vteřinu neopustil ten jeho výraz, jak je nad věcí, jak je všechno brnkačka.“
„Neblázni, to je přece dobře, ne? Nakonec to je jeho profesní povinnost.“
„Mám pocit, že by se tak tvářil i kdyby už mašina ryla nosem v hlíně… takhle on přistupuje ke všemu. Rozumíš, máš problém, děláš maximum, abys ho vyřešila, a zatímco tě jiní podpoří, nebo tě pohladí po ješitném nervu, že jsi dobrá, že to tak zvládáš…on se tváří jako ředitel zeměkoule. Nemám pocit, že by se na ženské kolem sebe koukal jinak, ani kdyby dokázaly s úsměvem a radostným popěvkem na rtech uřídit Jumbo, jenž se ocitlo v té nejkrizovější situaci, kterou si vůbec lze představit.“ Kdepak Limberk, ten by u mě mohl aspirovat na protivu největšího z největších.
„Ale Bary, vždyť je to taky jenom člověk. Představ si ho, že třeba chodí doma v červenejch trenýrkách s lampasama, což je mimochodem to skoro neodpudivější, co si na mužským umím představit. Horší varianta je už jen úplně nahatej chlap v ponožkách, nejlíp s takovým tím hadím vzorem na kotníkách. To je konec konců dost dobrá antikoncepce.“ Jo, totální, to máš pravdu.
„No jo, asi máš pravdu, potvrdila nahlas, „já teď ale musím přemýšlet o jiných věcech než o Limberkovi v negližé.“
„Jako například?“
„Jako například, co koupit Jindrovi k padesátinám.“
Jindra byl Barbařin přítel, s nímž chodila už tři roky. Byl vysoký, štíhlý, zdobila ho lví hříva pěkných kvalitních vlasů, byť úplně bílých. Před i za jeho příjmením bylo množství titulů. Jindra byl uznávaným odborníkem v medicíně. Svůj život jí zasvětil cele. Zvolil si obor nesnadný – plastická chirurgie není jen o medicíně. Člověk, který fušuje přírodě do díla, musí mít i vyvinuté estetické cítění, srdce i mozek na správném místě. Velice ráda poslouchala jeho vyprávění, jímž však obvykle šetřil, o tom jak a proč se lidé rozhodují vylepšit svůj vzhled. To, že spolu chodili již tak dlouho nebyla náhoda. Barbara měla od dětství svůj sen. Její otec pracoval jako ředitel velkého montážního podniku a víc, než často cestoval po světě. Odmalička doprovázela s matkou otce na letiště a čekávaly na něho, když se vracíval. Prostředí letiště jí učarovalo. Přímo nábožně sledovala velké kovové ptáky, jak se odpoutávají od země a směřují vzhůru do oblak, do nepoznaných dálek. Veškerou svou píli věnovala vysněnému cíli. Učila se anglicky, německy, francouzsky. Po ukončení střední školy ovládala navíc docela slušně italštinu. Příroda byla jejímu snu nápomocná a Barbara měla patřičný vzhled a výšku. A zatímco její spolužačky chodívaly za zábavou, prožívaly své první a další lásky, ona vše podřídila svému snu stát se letuškou.